Čtvrtek, pátek
14. 02. 2003
Stále nic nového. Mluvím anglicky i ve snu. Včera jsem kul pikle s Pavlem Fajtem - opili jsme se svařákem (ale ne moc). V půl osmé jsem byl doma a díval se na internetu na BMW. Pak mě to přestalo bavit a učil jsem se anglicky do půl jedenácté. Teď je pátek ráno a vstávám. Každá věta, co píšu mi naskočí v angličtině...

Úterý, středa
12. 02. 2003
Úterý i středa se nesly v duchu anglických frází a vět. Úspěšně pokračujeme s Michalem v kursech, ač si občas myslíme, že už neumíme ani česky... Po kursech jsme včera měli krátký sraz s fotografem Davidem Židlickým a dnes jsem byl pro změnu ve studiu přehrávat basu do Uie. Jinak nic extra nového. Je půl jedenácté a jestli se mi podaří dopsat tuhle větu dřív než usnu, tak...zzzzzzzzzz

Neděle, pondělí
10. 02. 2003
Celou sobotu Betka problinkala, takže nakonec jsme nejeli k Jitčiným rodičům. Jel jsem tam sám a Jitka byla s Betynou doma a uklízela po ní "blitinky". Já jsem vyzvedl palačinky a jel nakoupit a zas domů. Pak už nevím, co se dělo, asi jsem šel spát. V neděli jsem cvičil na piáno a po poledni zajel k Michalovi, který pekl a vlastním tělem ubránil několik vzorků. Byla to výborná oříšková bábovka a takoví ti zamotaní skořicoví šneci (ale asi se to jmenuje jinak). Bylo to vše vy-ni-ka-jí-cí, takže jsem toho snědl na zbytek dne. Kromě toho jsem jedl už jen banán. Říkali jsme si itaké s Michalem, že dáme na web rubriku "Co nám chutná" a budeme zveřejňovat převzaté i svoje recepty. Odpoledne jsem pak jel s herci Provázku do Prahy hrát Kabaret. Hráli jsme pěkně a já jsem si to zvlášť užil, protože jsem měl několi štěků. Mé hraní není sice žádná bomba, ale baví mě to. Před lety jsem hrál nějakou minimini roli v Někdo to rád horké, co dělalo oblastní divadlo tuším v Úvoze? Nevím. Ale pamatuji si ten skvělý pocit na jevišti - až jsem se toho lekl, protože to bylo daleko víc, než když hraju muziku. A stále je to silné... Přijeli jsme domů v půl druhé a ráno jsem brzy vstával, abych spolu s Michalem nastoupil do třídy "Chrzačů" (chronických začátečníků) kurzu angličtiny. Máme za sebou 8 hodin a jsme docela fit. Teď je osm a bolí mě koleno, záda a ruka, tak jsem ani moc nehrál na klavír, i když jsem chtěl a zkoušel to. Asi půjdu do sprchy...

Čtvrtek, pátek, sobota
07. 02. 2003
Je pátek. Od rána jsem na nohou - tedy ne od rána - od dopoledne. Vstával jsem totiž v půl desáté. Já vím, že to je ostuda, ale chodím spát po dvanácté - mám posunutý režim. Už nevím, co přesně jsem podnikal a v jakých časových intervalech (to ostatně není podstatné). Důležité je, že jsem komponoval a cvičil na klavír. Kromě nějakých prstových cvičení jsem se znovu pustil do oblíbeného, ale velmi náročného Chopina. Hrál jsem už od něj hodně: sonátu, nocturna, etudy, mazurky, polonézy, imprompta, kousek koncertu, valčíky nebo Barkarolu. Mám sen hrát všechen jeho klavírní repertoár (nic jiného skoro nenapsal). Ale nevím, moc pro to nedělám. Hraju třeba teď Etudy, ale v polovičním tempu.... i tak je to ale dobrá průprava pro prsty. Necvičil jsem pořádně půl roku, tak se do toho zase pomalu dostávám, bolí mě ruce, tak si musím dát pozor. Chopin se narodil 22.2. a já taky, tak cítím určitou spjatost - jednak je mi blízký svou tvorbou, tím, že improvizoval a možná i ne příliš silnou tělesnou konstitucí... Ve dvě hodiny jsme pak šli s Michalem, abychom se podívali na video vánočního koncertu a domluvili se, co s tím kvůliva zvuku. Ale ještě před tím jsme si pochutnávali na Michalově první třené, vlastnoručně vyrobené bábovce, o které opravdu stojí za to napsat, i když vlastně byla nepopsatelná (nepopsatelně dobrá...). Večer přišel Mário, tak jsem ho učil pořad pro děti. Myslel jsem, že mu to předám, ale z finančních důvodů asi ne tak docela... Ještě den před tím, ve středu večer jsem byl na představení Baletky a bylo to úžasné. Bavil jsem se opravdu skvěle a nejen, že to byla sranda, ale mělo to spoustu poloh a bylo v tom i něco, co mě donutilo se opět nad sebou zamyslet. Po Baletkách jsem šel do jazzové kavárny Pod obrazy, kde hrál Honza s klavíristou Tomášem Veselým a basistou Petrem, kterému jsem dal noty na Uie. Hráli skvěle a krásně si spolu přes hudbu povídali - komunikovali a dělali fórky, až jsem si bolestně uvědomoval, jak nám tohle v KKBandu nefunguje. Ale chystám novoty... Potkal jsem tam také spolužáka z JAMU Jirku, který je hudební vědec a filozof a logik atd. Je velice chytrý a opravdu umí používat všechny ty filozofické termíny. A co se hudby týče, zná téměř nazpaměť Xenakisovu hudbu (Yenakis je, vlastně byl - předloni zemřel - řecký architekt a skladatel, komponující pomocí číselných řad apod.). Napsal mi (Jirka) na papír skladby, které má cenu poslouchat a které ne. Já jsem samozřejmě Xenakisovu hudbu slyšel a musím říct, že je to velmi náročné. Ale je opravdu na druhou stranu rozdíl, když napíše číselnou řadu a z ní vyvodí hudbu můj taťka a Xenakis. Detailně to neznám, ale poznám, když je v tom hudba. Narážím tady na rozhovor v MF Dnes s Emilem Viklickým, který číselné řady považuje za v podstatě nesmysl. Já sice taky nemůžu podle číselných řad skládat - je mi to proti mysli a vždy jsem se tomu na JAMU bránil, ale na druhou stranu je pravda, že se z toho udělat muzika dá. No nic, to je nepodstatné. Podstatné je to, že jsem tam vypil tři piva a domů přišel v náladě. Byla prý se mnou legrace (nepamatuju se). Dnes jsem vstával opět půl desáté. Byl jsem ve městě a pro občanku s titulem Ph.D. (není to skoro vidět!). Potkal jsem tam Martina Krajíčka, který si vzal omylem místo kreditní karty nějakou starou telefonní kartu. Vystál si frontu u bankomatu a pak to zjistil... Tak jsem mu dal nějaké peníze a šli jsme na oběd a na kávu. Martin dal pak u nás jednomu svému žáku hodinu a já jsem se zatím setkal s Luckou z konzervatoře, jejím mužem a dětmi. Bylo to příjemné, ale krátké, protože v mé oblíbené kavárně byla nějaká vernisáž, tak nás velice jemně vyhodili. Hrál jsem samozřejmě a bolí mě hrozně záda. K večeři dělala Jitý ovocné knedlíky tvarohové a teď jdu spát nebo tak něco. Zítra je sobota a chci odpočívat, ale jak když mám 17 úkolů???

Úterý, středa
05. 02. 2003
Někdo tu od rána něco vrtá a klepe. Jinak u mě probíhá období aklimatizece - tedy opětovné si zvykání na běžný pracovní režim. Jak už jsem někde řekl (asi zde), když někam jedu, trvá mi potom týden (nebo déle), než zase začnu pořádně fungovat. Ale včerejšek a dnešek již naznačují, že se stav blíží normálu. V pondělí odpoledne jsem se sešel s Michalem a s Pavlem Fajtem a kuli jsme pikle (jak to nazývám). V úterý jsem věnoval asi 3 hodiny cvičení na klavír a zjistil jsem, že mi to prospívá... a také jsem dopisoval a přepisovaljednu skladbu pro flétnu a posílal ji internetem Šárce do Holandska. A ráno jsem psal noty pro basistu, aby mohl přehrát basu v hudbě k Uiovi, protože to chceme vydat a když se to nahrávalo poprvé, tak to nějak nevyšlo. V březnu by to mělo vyjít a tuším 8.3. by se to měo křtít v Praze v Divadle Komedie a živě tam taky hrát. Také jsem vás chtěl pozvat na stránky www.kkband.cz, protože se mi zdá, že tam nikdo nechodí. Ale taky je pravda, že se tam zatím moc nepíše. Trochu Martina Krajíčka nakopnu, aby s tím něco provedl. Teď to ale aktualizováno je, a aspoň se dozvíte, co s KK Bandem v nejbližších třech měsících bude. V časopisu Folk&Country je prý se mnou rozhovor - já o tom rozhovoru vím, ale F&C jsem ještě nesehnal, takže nevím podrobnosti (např. na které straně apod.).Zatím pa, jdu hrát.

Út, St, Čt, Pá, So, Ne, Pondělí
03. 02. 2003
Ahoj po týdnu. Po týdnu, který byl naplněn cestováním a poznáváním nových lidí. Již v úterý po hraní ve školce jsem se vydal vlakem do Prahy, kde jsem se srazil nejprve s Alešem a potom jsem shlédl v Divadle Komedie Zadržitelný vzestup Artura Uie, k němuž jsem psal hudbu. Ač toto představení kritici kritizovali (co jiného?), byl jsem jím zaujat. Neboli - líbilo se mi (včetně hudby...). Přespal jsem u Davida Jařaba (režiséra Uie) a druhý den se sešel jednak s Michalem (který přijel nemocný) a druhak s Markem Vrabcem (impresáriem na Hradě a spolužákem) a kuli jsme pikle. Další schůzka byla opět s Davidem Jařabem a potom už jsme jeli do Hotelu Diana, který ač podle názvu se zdá být nevěstincem, byla to skutečná hotelorestaurace v Kyjích, kde byl pan majitel kuchař, který se jmenuje Kuchař a je zdvořilý a laskavý a člověk si u něj může dát co chce, jak chce, kdy chce atd. Pan Kuchař ho ještě vyfotí digifoťákem a vystaví na stěnu... Měl jsem srnčí stroganoff a argentinské víno a tak. Z Kyjí jsem se k večeru vydal metrem do centra na sraz s Lenkou, Šárkou a Oughzem. Povidali jsme si do půl druhé ráno a spal jsem na privátě u Lenky. Ale ten privát - to jsem byl celý překvapený, protože to je byt Pavla Grofa (bratra Stanislava Grofa), čili člověka, kterého si vážím a ač ho neznám osobně, znám jeho metodu Holotropního dýchání. Byl to krásný, staronábytkový byt. Ale nevyspal jsem se dobře, neboť postel byla příliš krátká... Ráno jsme s Michalem vyrazili do vydavatelství Lotos a příjemně si popovídali o možnostech dnešní doby. Dostali jsme dárečky - cédéčka a šli na oběd s Lenkou, kamarádkou a možná budoucí spolupracovkyní. Kolem 3 odpoledne mě pak na výpadovce do Plzně vyzvedli KKbandi a jeli jsme do Plzně hrát. Když jsme nazvučili, zavolal jsem Pavlovi (spolužákovi z JAMU, který teď diriguje v plzeňské opeře). Je to neuvěřitelné, ale Pavel, když zvedl telefon, tak stál na druhém konci náměstí, asi 100 m ode mě. Náhodička... Přišli na koncert i s Luckou (též z JAMU). Koncert byl celkem nepovedený - dlouho jsme nehráli, lidi byli nějací uťáplí a ke všemu jsem měl doslova "vokno" ve skladbě Krápníky. Na konci ale tleskali hodně a přidávali jsme a kupovali si CD a děkovali - tak to asi zase takový prů... nebyl. Dostal jsem ještě dáreček - autočasopisy - celý ročník. Přespali jsme u jednoho pána, co měl milion puclí, různě do sebe zapadajících apod. Ráno jsme neměli co dělat, tak jsme poobědvali a pak jsme se procházeli s Honzou (ostatní šli zkoušet nějaká komba a kytary apod., což my s Honzou nesnášíme...). Sedli jsme si pak do nějaké hudební kavárny a pili čaj a různé druhy káv. Pak mi začalo být špatně (jak jinak?) a to už jsme cestovali do kulturáku a já si říkal, jestli někde zkolabuju, protože jsem nemohl hýbat prsty jedné ruky a špatně se mi dýchalo a tak. Pak jsem si řekl - to ne a protože nevím přesně, z čeho to je a proč to je, vypil jsem pár vod a zkoušel běhat po zasněžené Plzni (abych nevím co) a tak jsem napsal tchánovi, aby mě zkusil dát do pořádku (léčí na dálku). Po běhání to bylo trochu lepší, ale za pár chvil se to zase začlo horšit. V osm se to zlepšilo a to jsme šli akorát hrát. Zahráli jsme si - pěkně, ale skoro bez potlesku (byl to ples!) a pak už mi bylo líp a sedl jsem si a pil vodu. V jedenáct jsme si dali večeři - já kuřecí maso se zeleninou a chlebem a potom už mi bylo úpně dobře. Kolem půlnoci jsme odjížděli do Brna. V rádiu jsme slyšeli moc dobrou českou kapelu, ale nikdo nevěděl, kdo to byl. Ve 4 ráno jsem byl doma jako na koni. A byla sobota. Vstával jsem brzy, ale celý den jsem polospal a taky jsem zjistil, že jsem ztratil na cestách nabíječku telefonu, tak mi Michal dovezl svou. Polospal jsem, polochodil a polojedl a byla neděle, den sedmý.... A v neděli jsme odjeli k rodičům Jitky, kde měl její brácha 35 let a byla tam menší oslava (dědeček, babička, Betyna...). Ale v půl druhý už jsem odjížděl, neboť jsme s Michalem cestovali za Zuzkou Lapčíkovou do Topolné a promýšleli, co a jak a dál atd. Zpátky jsem byl v devět večer - jel jsem pro Jitý a Betku a v půl jedenácté jsme byli doma. Zapnul jsem počítač a ten hlásil nouzový režim, tak jsem ho zas vypnul a šel spát. Dnes ráno jsem ignoroval budík v 7:45 a vstal v 9:25. Počítač dnes funguje, tak rychle píšu a tak. Mějte se dobře a kupte si Folk&Country, neb tam je big rozhovor with me!

Sobota+neděle+pondělí
27. 01. 2003
V sobotu a v neděli jsem se v podstatě flákal. Surfoval jsem si po internetu, četl jsem si, jedl a spal. Padla na mě nějaká neznámá únava a otupělost (asi z toho nicnedělání...). Ale ne, taky jsem něco komponoval, vařil, uklízel si v poličce, cvičil na klavír a byl na procházce. Ale bylo to takové okrajové... Ale to nic - asi se tělo připravovalo na nadcházející náročný týden. Zatím se nic neděje - ráno jsem hrál na piáno, poslouchal si KKBand, abych si vzpomněl, co hrajeme a teď jdu s Betkou. Ještě žádný telefon, jen výhružné maily... ne - dělám si legraci. Jdu uklidit polorozkousaného beránka a nadýchat se ven čerstvého brněnského pondělního vzduchu...

Pátek
24. 01. 2003
Čtvrtek a pátek byl klidný. Nic se nedělo, cvičil jsem na klavír a skládal. Měl jsem také zkoušku s Míňou a učil jsem Lenku Z. jak si založit mailovou schránku. Dnes jsem obdržel zprávu, že mám v počítači virus, jímž je jakýsi soubor bflmpsvz.exe a tak jsem ten soubor vymazal (protože ta zpráva přišla z Hudebních rozhledů, tudíž jsem ji považoval za seriózní), ale pak přišla další zpráva, že to žádný virus není, ale je to legitimní soubor systému Windows. Michal mi ho nakonec poslal. Tak jsem měl blbý pocit, že jsem se nechal nachytat a že všemu uvěřím, ale mělo to jedno pozitivum a to, že mi z Hudebních rozhledů přišlo asi 100 kontaktů na lidi a instituce z hudební oblasti, které mohu oslovit a nemusím jejich kontakty pracně a zdlouhavě shánět. Mám volný víkend, tak se bojím, co s ním. Snad bude hezky a bude se dát někam vyjít do přírody...

Středa
22. 01. 2003
V pondělí a v úterý jsem byl docela líný. Tedy ne líný v pravém smyslu slova. Pracoval jsem, ale dělal jsem věci, které mě bavily a ne ty, které byly potřeba. To není sice nic špatného, v případě, že člověk to potřebné hotové má. A já neměl, takže mám trochu nepříjemný pocit. Stala se ale jedna důležitá věc a to ta, že jsem začal v novém roce opět cvičit na klavír. Už jsem se bál, že k tomu nedojde. Velmi dlouho mi trvá, než si osvojím nějaký denní rytmus, nějaký řád - kdy cvičím, chodím plavat, běhat, spát, kdy se učím nebo chodím do přírody. Vždy, když k osvojení dojde, jedu někam pryč (k rodičům nebo koncertuji) a najednou je všechen zvyk ten tam a dostat se zas do "tempa" mi trvá 2 dny, někdy týden, teď po vánocích mi to ovšem trvalo skoro měsíc. Takže včera a dnes jsem cvičil na piáno, dnes dokonce i běhal (asi po třetí v tomto roce). Další důležitou věcí je to, že do Fóra napsal nový člověk - Veronika, z čehož jsem velmi nadšen. Dnes jsme měli jakkoby takovou zkoušku s Žofkou (po té, co jsem odučil DPH - Dějiny populární hudby). Zkoušeli jsme dokončit Žofčinu rozpracovanou píseň a docela se nám to povedlo. Měli jsme z ní radost. Žofka teď bude natáčet na Slovensku CD, tak jsem na to zvědavý, jak to dopadne. Ovšem jestli tam budou mé písně, to nevím, protože Žofce se zdá, že jsou "odjinud", a že se tam nehodí, tak budu muset asi s ní natočit ještě jedno cédéčko...

Podělí (sobota & neděle)
19. 01. 2003
Takže? Vše ok. V sobotu byl takový volnější den. Dělal jsem si na počítači - učil jsem se udělat www stránky a docela se mi to podařilo - zkouším vytvořit prezentaci naší třídy z konzervatoře. Chybí mi ještě naskenovat fotky a dát je tam, ale nemám skener ani vlastně ty fotky. Ale během týdne nebo 14ti dnů se pokusím to nějak udělat. Dále: byli jsme s Jitý na Pán prestenů: Dvě věže a zase mě to trochu dostalo (ostatně proč ne?). Tedy takové filmy (tedy skoro všechny filmy a knihy a články, co si vystřihuju - těch mám asi 200... - rozhovory a tak) mě nějakým způsobem ovlivňují a inspirují. Vedou mě k různým druhům zamyšlení a myslím si (třeba se mýlím) přispívají k mému duševnímu vývoji. Dvě věže mě vedly např. k zamyšlení, že v dnešním světě neexistují hrdinové. Že dělící čáry mezi dobrem a zlem jsou značně rozostřeny, že je dnes těžké (možná nemožné, ale možná taky nesmyslné) být hrdinou. Možná, že hrdinu vytváří až někdo další... Hrdina existuje tam, kde hranice mezi zlem a dobrem je zřetelná. Nebo pokud si sám hranice určí a dovede si za nimi stát? Je hrdina něco veřejného nebo soukromého? Může mi někdo trochu poradit? Pak byla neděle a dívali jsme se pro změnu na veleúspěšný americký seriál Přátelé. Máme ho také rádi - jeho humor, lehkost, nadsázku... je to obraz skutečných Američanů? Myslím, že do jisté míry je to obraz nás všech, protože jinak by nás ani neoslovoval. Je to úplně jiný žánr, jiný svět, než Pán prstenů. Pán prstenů oslovuje něco niterného - je to mytologie, která dává vnitřní smysl a rezonuje s něčím podvědomým v nás (ač jedna kritička napsala, že je to jen obyčejná fantasy). Přátelé jsou současní a jsou tím, co je tzv. každodennost - jeden den po druhém, žité s humorem a lehkostí. Oba světy jsou důležité a dávají nám (aspoň mně) různé energie a různá poselství....