Pátek
16. 01. 2003
Pátek. Ještě nevím, co bude, jelikož je čtvrtek, hodinu před půlnocí. Tak o dnešku jen to, že jsem hrál pro děti ve školkách a měl jsem velký problém neusnout. Pak jsem jel autem do podzemních garáží Velkého špalíčku (z toho mám vždycky trému - jak tam jsou ty závory a lístečky s kódama a přesný najíždění..) a koupil jsem si tam polozimní bundu. A jel jsem na schůzku s Michalem a panem Telecem. Pak jsme se jen s Michalem ještě stavili v Café 99, kde jsme si dali strašně dobrý čaj - pomerančový se skořicí a výbornou domácí bábovku a štrůdl. Pak Betka a práce. V devět večer jsme se stavili v čajovně a zrovna tam hráli Možnosti... Půjčil jsem si od Tomáše Nicka Cavea na poslech a už jsme doma. Těším se do postele i na ráno. Bublá mi v břiše pomeranč, který jsem snědl v půl jedenácté (od osmi normálně nejim...) a nedal jsem Jitce kousnout... Pa.

Středa
14. 01. 2003
Ještě sice středa není (až za 37 minut), ale aby se vidělo, že jsem aktuální a počítám s tím, že nikdo to těch 37 minut číst nebude, píši: Středa! Ačkoliv to, co budu psát se samozřejmě týká úterý - a taky trochu pondělku. Z pondělku si pamatuji jen to, že jsem se pokoušel udělat vyúčtování Bezmocné hrstky a když se mi to konečně (v podstatě po 3 týdnech postupné práce a odkládání) podařilo, byl jsem neskonale šťastný. Sice mi něco chybělo, takže jsem tomu věnoval ještě dnes cca hodinku, ale to už byla maličkost. Bylo skvělé též zjistit, že když něco nejde udělat najednou (nechce se udělat najednou), stačí si to rozdělit do několika malých prací a jde to skoro samo.... Za zmínku též stojí moje včerejší specialita, kterou jsem nazval Králův celerový vrch. Recept je jednoduchý: Pokrájí se přiměřené množství malých brambor i se sloupkou na kostičky a dá se na pánev smažit. Mezitím se uvaří 2-3 vajíčka natvrdo a pokrájí se řapíkatý celer (takový ten zelený) na kostičky (jo, musí se taky trochu povařit, aby byl měkký). Na brambory se dá jen sůl a vegeta bez glutamanu (prodává se na klia v obchodu s kořením). Potom se to včechno smíchá - brambory, nakrájená vajíčka a celer. Přidá se pouze trochu nepálivého (nebo dle gusta pálivého) kečupu, malinkato bílého jogurtu a případně se to dosolí a nechá se to trochu uležet (cca 10 -15 minut). Pak se to sní. Kromě toho, že to je dobré, to je taky velmi zdravé a není to ani drahé (nejdražší je ten řapíkatý celer, ale teď stojí velký kus pro 2 osoby tak kolem 30-40 Kč, což je v pohodě). A dneska: ráno jsem hrál pro děti a pak vyřizoval ve městě tu Bezmocnou hrstku, ve 3 jsem jel do Popůvek na zkoušku se Svaťou Kotasem - banjistou. Nevím, jestli jsem to nepsal, ale budu s ním točit CD. Vždy, když zkoušíme, je z toho nadšený jak dítě a po každém kousku, který dohrajeme, se plácá do kolen a juchá - ale to jeho nadšení mě inspiruje. V šest jsem od něho jel rovnou k Michalovi, kde jsme u kousku nejlepšího sýra na světě (nevím, jak se píše název) plánovali co dál. Doma (ve 21.30) jsem šel s Betkou a protože se oteplilo, byla to příjemná procházka. Před jedenáctou jsme ještě zjistili přítomnost viru v počítači, ale už jsme ho zneškodnili a tak už se těším, jak hupsnu do postele a nechám si zdát o nové karmě, kterou si koupíme za Jitčinu odměnu v práci...

Sobota + neděle
13. 01. 2003
V sobotu to bylo trochu hektické. Ráno jsem sháněl dárek pro Míňu a taky lecos nakupoval. Když jsem přišel domů, zjistil jsem, že jsem nekoupil kytku, tak jsem šel znovu. Přišel jsem v půl druhé, najedl se, chvíli psal na počítači noty a šel do HaDivadla, kde jsme od pěti a od osmi hráli Komediokraft. Na představení od pěti byli tchán s tchýní, tak jsem měl tochu trému, ale nakonec to dopadlo dobře. V deset deset večer jsme skončili a jali se oslavovat Míniny čtyřicátiny. Nakonec jsem tam vydržel do 03:30. Povídal jsem si s Aničkou a Alicí a Máriem a tančil jsem - s Alicí a s Míňou. Ten pohyb mi udělal strašně dobře - je to lepší než běhání... Ani jsem se neopil, protože jsem pil hodně sody. Přišel jsem domů ve 4 a dnes vstával ve 12. Nasnídal jsem se, něco udělal a jeli jsme na oběd (ve 3) k rodičům Jitky. Jedli jsme i cukroví a dívali se na TV a povídali a tak. Vrátili jsme se v 7 a od té doby plánuju zítřek, dělám administrativu a uvažuju, co a jak. Je ale 0:29, tak už jdu spát. Brou!

Pátek
10. 01. 2003
Je pátek večer (22:52), kdy jsem zjistil, že již od úterka nepíšu. Čím to bylo způsobeno? Ani nevím, stále jsem pracoval a nezažíval nic světoborného, co by stálo za to zvěčnit... Ve středu jsem ráno hrál pro děti (s přesvědčením, že jsou na JAMU prázdniny), ale odpoledne mi přišel mail od jedné mé žačky, která mě vyzývala, ať proboha napíšu, když nebudu učit, že na mě čekalo 30 studentů. To bylo trochu faux pas. Byl jsem též u Heleny Bé autorizovat článek do Folk&Country. Uvidíme, kdy se tam objeví. Včera jsem zase hrál pro děti a odpoledne měl sraz s Mohsinem. Myslel jsem, že mi řekne něco zajímavého - kde hraje a co hraje atd., bohužel chtěl jen půjčit peníze. To je mi strašně líto. Přál bych Mohsinovi, aby měl konečně finanční klid. Ale on je na tom tak, že nemá ani na ten nájem a jídlo. Má svoje mouchy (mluví jen o sobě a když se ozve, chce půjčit peníze nebo vyprat prádlo), ale mám ho rád a snažím se ho podporovat (i když se mi to taky občas zajídá...). Večer jsem dělal staré účty a chtěl jsem také jet k Svaťovi Kotasovi, se kterým mám natáčet jeho desku. Bylo mi divně, ale přesto jsem dal klávasy do auta a vyjel. Ale po 5 km jsem se vrátil, protože jsem cítil, že na mě jde zas nějaká viróza. Ale dnes už je mi dobře. Nařídil jsem si budík na 7, ale zaspal jsem a vstával v 8. V 9 už jsem byl na úřadě, kde jsem si vyřizoval přidání titulu Ph.D. do občanky. Já vím, že na tom moc nesejde, ale někdy se to hodí... Pak jsem přišel do budovy brněnské filharmonie a seznámil se prostřednictvím slečny Slimáčkové s šéfdirigentem Altrichterem a dal jsem mu na CD svou orchestrální skladbu Baron na stromě. Chtěl jsem, aby ji filharmonie hrála, takže uvidím, ozvou se mi. Hodinu jsem pak strávil v bance. Potom jsme měli sraz s Michalem a se Simonou v M-paláci, kde je prostor pro koncert. Uvažujeme o tom. Simoně to slušelo... posléze jsme strávili asi 3 hodiny plánováním a prací (s Michalem). Kolem páté jsem byl doma, ale hned jsem zase šel. Šli jsme na večeři do Jarmarku a v 6 jsem už byl v HaDivadle, kde jsme hráli od 8 Komediokraft. Bylo to pěkné představení. Míňa řekla něco špatně v jedné scénce a Pavel Liška se tomu smál a nemohl říkat text - pak se smáli i diváci....Pepa Polášek měl také dobrý den - zahrál tak skvěle, jak už jsem to dlouho neviděl. Teď jsem doma a už je 23.45 tak jdu spát. Brní mě noha a krvácí dáseň. Jau.

Úterý
07. 01. 2003
Ráno jsem hrál pro děti ve školce. Potom autorizoval rozhovor do Folk&Country u Heleny Bé. Pak jsem byl s Betkou a dal si k obědu fazole, po kterých mě začal bolet žaludek a ještě nepřestal. Pak jsem psal noty a započal si vytvářet notový přehledný zápis všech svých skladeb a písní. Večer jsem dopsal píšeň pro Míňu (část je z roku cca 1999) a teď je 22:26, tak se jdu ještě učit angličtinu. Pa. Dnes žádná světoborná myšlenka...

Pondělí
06. 01. 2003
Víkend jsem si užíval pomalinkou prací. Jinak jsme s Jitý stále někoho navštěvovali. Děje se tak vlastně už od Nového roku. Jestli to bude: Jak na Nový rok tak po celý rok, budeme chodit po návštěvách, kde budeme bohatě obslouženi - bude o nás postaráno. V sobotu to bylo u Michala Jé, který vytvořil dokonalé tvarohové knedlíky ovocné - s jahodami, borůvkami, ostružinami a malinami. Zas mám na ně chuť - jen si vzpomenu a sahám po ubrousku, abych si utřel sliny. Dívali jsme se na film Magnolia, ke kterému se zatím nechci vyjadřovat, protože ho musím ještě nejméně jednou vidět. Je to film náročný, dlouhý a dobrý. Při této produkci jsem totiž napůl sledoval našeho psa Betku, jestli někde něco nekouše, nečůrá apod. a také proběhlo několik přestávek, kdy s ní Jitý běhala ven. Ale ne, ten film ve mně také zanechal cosi. Rozpaky? Takové životní rozpaky. Po filmu se podával rosbíf s celerovým salátem... Přijeli jsme domu ve 12 v noci a já jsem ještě do 2 skládal puzzle (skládáme je již od začátku týdne - vždycky kousek - je to jen 1000 kusů. Zbývalo už jen pár a tak jsem neodolal...). Dostal jsem pozdrav s fotkami od Pavla Wlosoka z Ameriky. Je to můj spolužák z JAMU. Už první den ve škole jsem zjistil, že umí výborně anglicky. Já si připadal jak pitomec. Je to výborný jazzman - klavírista. Říkalo se o něm, že hrál všude. Byl velmi pracovitý a do všeho šel vždy jako první ze třídy (referáty, služby, zkoušení). Komponoval vždy jen jednu skladbu a další začal, až když měl tu předchozí hotovou (ne jako já, který má rozpracováno cca 40 věcí...). Rád sportoval a často jsem ho potkal ve výborné, nakažlivě optimistické náladě. Zato já měl v té době deprese a jeho nadšení mi bylo nepříjemné. Ve třetím ročníku na JAMU dostal Pavel příležitost výměnného studia na University of Denton v Texasu. Přijal okamžitě a nejen, že si sehnal peníze na cestu, ale pracoval zároveň ve státech, aby mohl platit slušné ubytování a stravu studentovi, který přijel místo něj - Erikovi. S Erikem jsem trochu kamarádil a povídali jsme si o životě v Americe. Řekl mi o tom, jak lidé žijí na dluh (včetně jeho) a to jsem naznal a nelíbilo se mi to, tak jsem ani nelitoval, že jsem sám neodjel. Pak jsem o tom ale začal uvažovat a shánět informace. Nevěděl jsem, co mám přesně studovat, tak jsem rezignoval. Pavel byl nakonec v Americe 3 roky. Dostudoval a začal tam učit. Potom tam strávil další 3 roky. Nyní je ženatý (s Češkou), koupil si dům v Severní Karolíně, kde učí na universitě a zadlužil se. Když jsem se na ty fotky včera díval, trochu jsem mu záviděl a říkal jsem si, proč nejsem také takový, proč já to nezvládnu? Teď už je samozřejmě pozdě něco takového podnikat a asi bych to ani nechtěl. Člověk si vytváří mylné představy - o druhých i o sobě. Ale také se nerozhoduje. Nechá o sobě rozhodovat osud a to znamená - ty druhé. Můžu se rozhodnout pro to, kde chci žít. Můžu se rozhodnout pro cokoliv. Způsoby jak toho dosáhnout se pak už najdou. V neděli jsme byli u rodičů Jitky. Ale já měl depresi ze své situace. Neviděl jsem před sebou žádný nový projekt. Moc jsem nemluvil a prý to trvá už od Nového roku. Když jsme přijeli domů, na něco jsem přišel - dostal jsem nový nápad a to je vždy ta věc, kterou potřebuju, abych se uklidnil. Jen je nepříjemné dostat ten nápad v půl dvanácté, protože pak na to člověk neustále myslí a nemůže spát...

Pátek
03. 01. 2003
Zdá se, že jsem vynechal čtvrtek, ale to jenom proto, že se nic neudálo a nebylo v podstatě co psát. Tedy: byl jsem celý den doma a pomalinku, v klídku jsem si pracoval. A bylo mi dobře. Vyhovovalo mi takové pomalé, nestresující tempo. Mezi tím jsem šel s Betkou. Odpoledne jsme pak šli s Jitý do města nakupovat a skončili jsme v Jarmarku na večeři. V 9 (21) jsme se šli ještě podívat do čajovny a tam byla spousta známých a kamarádů. Vykládaly se tam karty a to byla celkem zábava. Ale doma jsem byli v 11. Cestou jsme potkali ještě Jáno Sedala (herce HaDi atd.), který mě zval na pivo a říkal : "Zdeno, už seš dlouho ženatej, tak už můžeš na pivo." Jakoby nevěděl, že já na pivo moc nechodím (ať už jsem ženatej nebo ne). Ale teď jsem si uvědomil, že tu chybí (v deníku) celý Nový rok. Je tam jen jedna věta. Tak to musím napravit: tak jsme na Nový rok byli s tou Betkou na Klajdovce - byl mráz a všem (kromě Betky) bylo zima. Po hodinové procházce jsem navrhl zajít k Michalovi, který kousek od Klajdy bydlí. Návrh byl přijat, tak jsme Michala přepadli. Byl nemocný a zrovna se chystal jet si pro něco k jídlu. Ale Michal je skvělý hostitel, takže nakonec vařil těstoviny s omáčkou Pesto, naléval Sedlecké víno, podával španělské trojúhelníkové brambůrky a k nim dvě různé takové pastoomáčky, do kterých se namáčely (Michala to bude bolet, že si nepamatuju, co jsem jedl...) a pustil nám film Vše o mé matce, což režíroval Almodóvar a hudbu psal Alberto Iglesias. Už jsem viděl Mluv s ní a tenhle Almodóvarův film je též klenot. Až do dneška musím na ten film pořád myslet a stále přemýšlet o tom, jak žiju. Je to správně, když umění nastavuje člověku zrcadlo? Asi je to jeden z důvodů, proč existuje. Dnes je tedy pátek ráno. Betka je dnes hodná a vrátila mi polorozkousaný díl z puclí, který jsme včera hledali...

Středa
01. 01. 2003
Tak a máme tu prvního ledna. Je kolem druhé a chystáme se se psem na menší výlet. Včera to bylo prima. Byli jsme u Jitčiných rodičů, kde jsem se díval na Mrazíka. Pak jsme jeli pro Veroniku do Tesca, protože tam ještě do šesti večer pracovala. Kolem sedmé už jsme byli u Jíti. Byli tam: Jíťa, Jitý, Peťa, Lucka, Veronika a Betka a pak já s Pavlem (bratrem Jíti) - 6 rob a dva chuapci... ne, tak byla legrace, hodně jsme toho snědli, viděli o půlnoci z osmého patra činžáku plno rachejtlí (koupil jsem si 2 gejzíry, údajně 15ti metrové, ale z 15ti metrů zbylo 50 cm...). Ve dvě jsme jeli domů a spokojeně usnuli. Ovšem v půl šesté začal někdo v naší ulici házet z okna dělbuchy. Ale takové, co se po nich otřese celý dům. Probudilo nás to a bylo nám nedobře (znáte to, když se člověk probudí leknutím). Otevřel jsem okno a zařval: "Běž s tím do hajzlu!" (byl jsem trochu sprostý a naštvaný). Neustalo to, tak ještě jednou: "Běž s tím do p....!" Pak se ozval ženský hlas: "Já myslela, že na štědrej den maj bejt lidi na sebe slušný." Řekl jsem: "Dneska není štědrej den a lidi tady spěj!" a zavřel jsem okno. A už byl skutečně klid, ale já jsem měl špatný pocit z toho, že jsem na Nový rok takhle sprostě řval z okna (i když z okna se nedá moc řvát: "prosím vás, mohli byste skončit?"). Nemohl jsem vůbec usnout. Možná, že to taky byla nějaká naše sousedka, ale to nevím, protože nebylo vidět, odkud se to hází. Teď už mi to začíná připadat jako pěkná legrace a to je dobře, protože to už asi nespravím. Jdu na tu procházku a pokusím se na to zapomenout. Jsem jako ten mnich....(Dva mniši jdou lesem a u potoka potkají krásnou ženu, která se nemůže dostat na druhou stranu. Starší mnich ji vezme a přenese. Jdou dál a za hodinu povídá mladší mnich: Bratře, mniši by neměli mít nic společného s ženami. A starší povídá: já jsem tu ženu jen přenesl přes potok, ale ty ji stále neseš....).

Úterý
31. 12. 2002
Ahoj, je úterý ráno a já poslouchám hudbu Alberta Iglesiase (z filmů Vše o mé matce a Mluv s ní) a jsem z toho trochu posunut. Myslím tím posunut do jiného světa. Někdy se to stává, že člověk se začte do knížky a ta ho pohltí (tedy dneska spíš film - kniha už je pro mnoho lidí málo) a někdy pohltí i muzika. Ale u té je zvláštní, že člověka nepřenese na konkrétní místo, do konkrétního časoprostoru, ale do "někam". Udělá s jeho vnímáním kotrmelec a pak už se to s člověkem táhne... Je konec roku, ale to se mnou nic nedělá. Mám rád Štědrý den a svátky, ale Silvestr mi byl vždy tak trochu na obtíž. Takový den není nic pro mě. Ale možná si ho tentokrát užiju. Aspoň trochu...

Pondělí
29. 12. 2002
Dobré ráno, je za 15 minut půlnoc, tak ještě píši, aby bylo co v pondělí číst. Opakuji, že psát deník jsem okoukal od pana Němce z Jablkoně, když jsem si zasurfnul na Jablkoňské stránky a přibližně týdenní záznamy pana Ň mi byly velmi sympatické a připadaly mi dokonce velmi vtipné. Já se zde o humor samozřejmě nepokouším (každému, co dáno jest), ale zase píši téměř denně. Ano, teď jsem udělal mírnou pauzu, protože byly ty svátky a Vánoce a tak. Ještě přežít Silvestr a bude zase rok klid. Ne - já jsem si Vánoce celkem užil. V podstatě jsem se díval na televizi (sedoleža v křesle) a když běžely reklamy, tak jsem jedl (kuřátko, kachničku, kapříka, ovocné knedlíky, vepřovou roládu, krůtí čínu, cukroví, vánočku, bonbóny, čokoládové kočičí jazýčky, Modré z nebe a tak). A přes toto všechno jsem nepřibral ani gram. Jen jsem dorovnal to ztracené 1 kg, co mi ubylo týden před Vánocemi, když jsem měl chřipku. Takže nuda - nemám co shazovat, ale stejně jsem si dal předsevzetí, že budu příští rok více dbát na své zdraví a to již od zítřka (čili za 5 minut mi končí veškerá sranda...). Ale také jsem každý den chodil se psem Ferdou na procházky (Jitka s Betynou) - jo, byli jsme totiž v Novém Boru u mých rodičů - a tak jsem nějaký ten pohyb každý den měl. Ale od zítřka se už zas začnu pomaličku koncentrovat, abych mohl po Solvestru optimisticky vykročit do roku nového!