Úterý, středa, čtvrtek
07. 11. 2002
Říkal jsem, že budu psát deník ob den, ale teď vidím, že to je dnů více. Tak se trochu omlouvám, za to toho napíšu teď trochu více a polepším se - budu psát častěji. Mám v poslední době divnou náladu - nemám moc energie, bolí mě zub a taky ta zima... zkrátka asi bych trochu nudil svými stížnostmi na běh světa... ale ne, není to tak zlé. Jak se říká: každý den není posvícení a tak někdy člověka přepadá špatná nálada. Já se tomu sice velmi úspěšně bráním a mimo to neustále potkávám své známé (po městě, na koncertech, atd.), kteří mi též velmi pomáhají (většinou) na to nepříjemné zapomenout. Ale ony ty pocity někdy ani nepramení z něčeho konkrétního (jako ze zimy a tak.). Někdy jsou tu jen tak. Přijdou. Když mají, tak tu nejsou a když je nikdo nečeká, vyrojí se jak vosy. Předevčírem jsme jeli s Honzou do Boskovic na zkoušku KKB (večer) a vběhla mi před auto srnka. Než jsem stačil zabrzdit (jel jsem cca 80, bylo to mimo město), buch! - jsme ji nabrali. Chudáčka. Zastavil jsem o pár metrů dál a šel se podívat, ale byla úplná tma a nikde nic nebylo vidět ani slyšet. Buď utekla nebo někde ležela mrtvá či omráčená. Autu se moc nestalo - rozbyl se nárazník, blinkr a otočilo se světlo. Protože jsme srdnu nenašli, jeli jsme dál. Zdá se, že to ve mně nezanechalo žádnou emocionální stopu. Ale představoval jsem si pak, jak ji někde budu muset zabíjet, aby se netrápila, a to už mi bylo trochu divně... Kamarád srazil lišku a měl náběh na vzteklinu - dostával injekce do břicha a měl to vůbec veselé... To je poučení, že se na to nemá sahat. Ale my jsme na všechno sahali, a ani nás nenapadlo, že by ta srna mohla mít vzteklinu (pokud ji nekousla vzteklá liška...). Včera jsme hráli koncert - nejprve jsem uvedl koncert Bezmocné hrstky na JAMU a poslechl vlastní skladbu a pak jsem se vydal do tzv. Bílého domu, kde jsme hráli s KK Bandem. Bylo to příjemný - Martin hezky mluvil, ale ozvučení nic moc a hráli jsme trochu hůř než hráváme - převážně díky zvuku a díky nedobrému klavíru (já). Byli tam lidé, kteří nás slyšeli poprvé v životě a ptali se, jak dlouho hrajeme. To bylo zvláštní - hrajeme už 4 roky a přesto je plno lidí, kteří nevědí, že existujeme. Kapela prý musí hrát 10 let, než vejde ve známost.... Dvakrát jsem už taky hrál ve školkách - začali jsme zase jezdit s Marií a Jarmilkou. V úterý a ve čtvrtek jsme byli v Břeclavských školkách. Tak já končím- není to lehké něco vymyslet -tedy dneska, protože jsem spal 4,5 hodiny a jsem trochu přiospán.

Sobota, neděle, pondělí
04. 11. 2002
Začal jsem psát obden, ob dva. Je to z několika důvodů. Za 1. se mi nějak rozrostla činnost, tedy zjistil jsem nějaké věci, díky nimž jsem trochu postoupil a na jejichž základě teď jednám trochu jinak. Zjistil jsem, že se příliš honím a nemá to žádný efekt a že se stresuji a má to negativní efekt. No ale paradoxně toho teď mám víc, což chci ale změnit do konce roku. Neboli: do konce roku budu více pracovat, abych mohl po novém roce pracovat méně. Chci víc sportovat, mít třeba jeden den v týdnu úplně volný, číst si a tak. Za 2. jsem přestal mít důvěru v to, že je dobré, když píši: ve 2 jsem psal píseň, ve 3 hrabal listí a v 8 jedl bábovku... Nepřipadá mi to moc zajímavé. Zajímavější jsou asi příběhy, postřehy a pohledy. A člověk si za jeden den třeba moc věcí nevšimne, někdy se toho příliš neudá, a tak je lepší psát ob den, dva. Za 3. málo lidí se dívá na můj web skutečně každý den. Většina se dívá ob den nebo ob dva. Za 4. se trochu rozběhlo Forum (doufám, že s ním umíte zacházet...) a když napíši půl strany tam, už nemám dostatek inspirace a nápadů pro Deník. Pokud byste měli něco proti tomu (co jsem dnes napsal), ozvěte se do Fóra. Jak už jsem kdysi psal: pokud nepíšete, nemám zpětnou vazbu a nevím, co si myslíte. Napište aspoň anonymně jako to dělá Košilela nebo Věčný šťoural (viz Fórum). Možná vám neodpovím, ale možná jo.

pátek
01. 11. 2002
Dnes jsem plno myšlenek napsal do fóra, takže jsem se opět vyčerpal. Zase o penězích a myslím, že to byla poslední stať na toto téma. Já vím, že jsem to sám začal, ale netušil jsem, že se do toho zamotáme (a to jsme se ještě nezamotali). Dospěl jsem k závěru, že peníze obhajuji v podstatě kvůli sobě, takže teď k nim budu radši zlepšovat svůj vztah, než abych čekal na to, že je někdo bude obhajovat taky (i když se takoví našli a já jim děkuji). Nejlepší je takové věci neřešit! Tak: dnes jsme byli v Praze a hráli....pro peníze! Jo, no nějaká firma od pneumatik otvírala svoji pobočku a my jsme byli s KK bandem tou hudební kulisou. Hráli jsme si pro sebe. Nikdo nás neposlouchal, nikdo nám nezatleskal. Byli jsme rádiem. Ale dostali jsme slušně zaplaceno na rozdíl od jiného hraní, kde jsme hráli s chutí a radostí, kde byl kontakt s publikem (hráč vyjadřuje svůj vztah k publiku tím, co hraje a publikum dává zpětnou vazbu tím, že tleská), ale od pořadatele jsme dostali tak málo, že jsem byl celou cestu domů rozladěný (vlastně jsem se měl smát, protože to bylo směšně málo...). No nic, tak tohle já teď řeším. Ne nedostatek peněz, ale adekvátní odměnu za adekvátní výkon. Ale tím se netrapte. Připadá mi, že si trochu stěžuju, ale já se snažím bránit vůbec umělce - herce a muzikanty, kteří opravdu nejsou dobře zaplaceni a nestávkují na rozdíl od jiných (a taky prodlužujeme lidské životy!). ...............P.S. Ty pneumatiky (v té pobočce) krásně voněly a vzpoměl jsem si při nich na to, jak jsem si kdysi (když jsem byl školák) na zahradu doma u našich jednu takovou pneumatiku z lesa donesl a pouštěl jsem ji z kopce, sedával v ní a tak...

úterý - čtvrtek
30. 10. 2002
Omlouvám se, ale dnes mě nic nenapadá.

Sobota - pondělí
28. 10. 2002
Tak se trochu rozproudila debata na fóru, čemuž jsem rád, i když je to náročnější a musím víc přemýšlet o tom, co odpovím. Pokud máte potřebu, zapojte se. Psal jsem o penězích, na které nechci myslet, ale musím, jelikož jich stále nemám dostatek, resp. někdy už jich je třeba měsíc dostatek a jsem v klidu a druhý měsíc jich je zase nedostatek a to tedy zase sháním kšefty a přemýšlím, kde je vezmu... ale toto téma ještě zhodnotím ve fóru. Byl jsem teď tři dny pryč - v Praze a u rodičů v Novém Boru. Zajímavý byl včerejšek, kdy jsem hrál na inzerovaném Mezinárodním festivalu jazzového piana v Praze. Přede mnou hrála ruska Lena Ledoff, se kterou jsem si dobře rusky pohovořil. Po mně pak vrchol večera Ibrahim Abdulah, pianista z Jihoafrické republiky. Nevím, jak je to možné, ale ten mě zrovna moc nenadchnul. A stalo se u něho to, co před pár lety na koncertě freejazzového improvizátora Cecila Taylora: třetina lidí odešla, třetina to vydržela a třetina aplaudovala ve stoje. Tuto třetinu jsem nechápal, ani princip, proč tomu tak bylo. Hrál skoro hodinu v kuse improvizace na jihoafrické spirituály a gospely. Bylo to trochu monotónní. Byl to už starší pán (asi 68 let) a obsah hraní byl jistě důležitější než vnější efekt, ale i tak - ten obdiv a ovace (část byli jihoafričané) jsem nechápal. Nechápal jsem také způsob, jakým se k nám (ke mně a Michalovi, který mi půjčil své prazvláštní hodinky, protože bych těžko odhadl 40 minut hraní) choval organizátor...např. od začátku mi tykal, atd. a když jsem po koncertě zaslechl, jak říká Michalovi: "Tak viděl bych to tak na (píp) Kč", říkal jsem si: to poměřuje a oceňuje to, jak jsem dobře hrál a kolik jsem udělal chyb, kolik témat vzniklo? Ale nic jsem neřekl, jelikož asertivitu si teprve buduji... pouštím to z hlavy... Potkal jsem tam ale dívku, která prý ke mně chodila kdysi na klavír (tak před 10 lety odhaduji). Samozřejmě jsem jí nepoznal, ale: haló, jestli to čteš, tak se ozvi, pokud bys třeba chtěla na mě zas někdy přijít, mohl bych Ti posílat info o koncertech... Po koncertě, kdy jsem byl vyčerpaný, jako kdybych skládal 5 metráků uhlí, jsem snědl 2 jablka, co nám tam nechali pořadatelé a v noci jsem se probudil s podezřením na otravu. Točila se mi hlava, v žaludku divno, zrychlený tep... řekl jsem si, že mě to nebaví a jestli mám umřít, tak se na to vyspím. A tak jsem zase us. Ráno to bylo už lepší, zvlášť, když jsem se najedl... Dnes jsem jel zpět do Brna trochu pomalu (byl velký vítr a pršelo), tak to neutíkalo. Za hodinu po příjezdu jsem zkoušel francouzské písně s Aničkou. Pak si četl. Teď je 11 a ještě nejdu spát. Musím si ještě pár věcí uspořádat (aspoň v hlavě).

Čtvrtek, pátek
25. 10. 2002
V poslední době se sektávám s lidmi, kteří mají problémy s penězi. Jsou to moji přátelé, bývalí spolužáci, kolegové. Snažím se je povzbudit a nalézt pro ně řešení, ale je to, jako kdyby slepý vedl slepého. Mám také období hojnosti a období utahování opasků, ale v muzikantské (umělecké) branži to tak prostě chodí. Když dostane ministr Dostál na kulturu málo, je méně koncertů, lidé na ně méně chodí... Moje profese a můj postoj k práci jako takové se ale od ostatních většinou liší. Přesto u sebe v této věci cítím pokrok a postupně penězům začínám rozumět. Ale většina z nás k nim má příliš negativní vztah, takže je pro ně těžké peníze vydělat. Michal tvrdí, že kdo je v pořádku (jako člověk) nemá s penězi problémy. Myslím, že je v tom kus pravdy. V nepořádku je i malé sebevědomí, málo nadšení pro věc, neaktivita, absence cílů... Když si člověk v sobě udělá pořádek a ví, co chce, má dnes šanci se přes vše dostat a vše si splnit. Věřím tomu aspoň. Uvidíme za pár let - kam se dostanu a pak si o tom znovu popovídáme. Ne, abych se vytahoval, ale abych zjistil, jak a jestli to funguje. Chci jít v padesáti do důchodu, takže na to mám zhruba 20 let - stát se finančně nezávislým. Chci o ale zvládnout při zachování zdraví a příjemného strávení těch 20ti let, ne nějakou honičku. Protože materiální složka nesmí převálcovat tu duchovní.

Středa
23. 10. 2002
Učení, nákup, vyzvednutí fotek, které udělali špatně a opravovali je. Oběd a hodinový spánek. Přijel jsem totiž včera po jedné v noci (hráli jsme v Praze Komediograf pro gerontology a psychology). Celou zpáteční cestu měl řidič Pavel nahlas puštěné rádio, tak se nedalo spát. Když jsem ho požádal o ztlumení, řekl mi, že by usnul. Já to chápu, že teď pracuje on (zatímco my jsme před tím hráli) a chce nás dovézt domů v pořádku. Na druhou stranu musí on chápat, že my už nepracujem a máme právo odpočívat nebo spát, a nejsme povinni 2 hodiny poslouchat radiový balast... No nic, musím trochu přehodnotit svou povahu - být asertivnější (nebo nejezdit!). Byl jsem tedy doma v jednu a nic jsem neslyšel, jen hukot a byl jsem tak unavený, že jsem samozřejmě nemohl usnout. Do dvou jsem se převaloval a pokoušel se zapomenout poslední píseň, co po cestě v rádiu hráli.... Budíček byl v 7.20... proto ten popolední spánek. V Praze jsem se ještě viděl s kamarádem Alešem a kuli jsme nějakou spolupráci ohledně psaní muziky. Teď je středa večer a chci ještě komponovat. Možná to půjde až zítra...

Úterý
22. 10. 2002
Dnes jsem se dočetl, že "Kultura má po restrikci nejmenší podíl z rozpočtu od roku 1998". To mě tedy moc nepotěšilo a jsem zvědav, jak to půjde dál. No nic, musím počkat, až budu ministrem... Byl jsem dnes plavat a ruce mě nebolely. Ale neumím dýchat do vody... Za chvíli jedu hrát Komediograf do Prahy, tak pa.

Pondělí
21. 10. 2002
Včerejšek byl rekreační. Podzimní procházka po lese v Mariánském údolí a pak prohlídka Michalova nového bytu na Klajdovce. S tím bylo spojeno i jezení výborných nakládaných ryb. Tedy marinovaných lososů. Vynikajících... Mám dnes sice opar... ale to je asi z toho, že jsem pil pivo z flašky... Večer jsem si byl ještě pro nahrávku z koncertu mé skladby Kniha neklidu, ale když jsem si to pouštěl, moc nadšený jsem nebyl. Najednou tam byly slyšet všechny ty chyby a zvukově to taky není studio... ale to se nedá nic dělat. Tak to prostě je a nikdo za to nemůže. Us jsem si po půlnoci. Dnes mi budík zvonil v 7.15, ale vstát se mi podařilo až v 8. Jel jsem kvůli hudbě k dokumentu o Galantě na druhý konec Brna. Myslím, že to bude dobrá práce a seznámil jsem se navíc s novými, zajímavými lidmi, tak jsem rád. Byl jsem pak hodinu na JAMU a půl hodiny v knihkupectví a po obědě jsem si na hodinku us. Je to obrana proti návalu práce?

Neděle
20. 10. 2002
Bude to stručné. Spal jsem do desíti. A teď je 11. Včera jsem se účastnil natáčení Brněnské 16 - tedy vyhlášení vítězných filmů a jejich autorů - režisérů. Přišel jsem na zkoušku a pan režisér Fatka mi řekl: "no, tak je to jasný jo?, na začátku zahraješ Světla ramp a pak už si s tím dělej, co chceš." - "A co je to Světla ramp?" - "To neznáš? To je Chaplin. Takový to na na na ná na ná na na ná, tak jo, zkouška začíná za 3-4 minuty, tak si zkus piano." Byl jsem trochu zmaten a volal známým, jestli to neznají a nemůžou mi to zazpívat do telefonu, ale nikdo nevěděl, co mám na mysli. Radili mi knihovnu nebo internet, ale já to měl zahrát za 3 minuty. Nevím, jak k tomu došlo, ale tak dlouho jsem si pobrukoval to, co mi předzpíval pan režisér, že se mi vybavila nějaká povědomá melodie. Zahrál jsem si to na klavír a domyslel akordy...-"To je vono!" ozvalo se od režisérského stolečku. Namítl jsem, že znám jenom 3 takty...-"To stačí, pak už si s tím hraj." Takže jsem si s tím hrál a opravdu to stačilo. Mezi zkouškou a "na ostro" jsem to sice zase zapoměl, ale ve správný okamžik se to vybavilo, tak to dopadlo ok. Narautoval jsem se a jel ještě za Katkou (skladatelkou) dát jí nějaké materiály a CD do Německa. Doma jsem byl ve čtvrt na dvanáct a surfoval. Pak jsem si řek, že už mám dost a us jsem si.