Pátek, sobota
19. 10. 2002
Dnes je sobota kolem jedenácté. Mám volno až do půl šesté. Včerejšek byl trochu náročný, ale zajímavý. Ráno jsem šel obhajovat doktorát a kolem oběda jsem už byl doktor. Takže jestli vás něco bolí... ne, je to doktorát z teorie kompozice. Musím sice ještě přepracovávat kousek práce (pár stránek), ale jsem rád, že to mám za sebou. Hned poté jsme vyrazili s KK bandem do Prahy a po cestě ještě přibrali Žofku Kabelkovou. Hráli jsme v klubu Železná a ještě před koncertem jsem se procházel po Staromáku a říkal si, že je Praha hezká, když tu mě oslovil nějaký muž tmavší pleti a ptal se mě, jestli nechci marihuanu. Odmítl jsem a místo toho jsem si dal párek v rohlíku a jeho teplo mě příjemně rozehřálo v tom chladném pražském podvečeru. Koncert byl myslím výborný. Příšlo hodně lidí (někteří museli stát) a hráli jsme dobře. Vyskytly se sice určité "změny v partech", ale to už patří k věci. Smířit se s tím sice nechci, ale zatím nevím, jak to řešit. Budu podnikat!

Středa, čtvrtek
17. 10. 2002
Včera jsem se místo učení díval na video... tedy všichni studenti také. Jedna posluchačka přinesla Tanec v temnotách, kde hraje Bjorg (nevím, jak napsat německé o) a je to takový jakomuzikál. Ale je to velmi drsný film a tak jsme z toho byli všichni mírně v šoku. Příště si to musíme vynahradit něčím veselejším. Pak jsme s Jarkou konzultovali a přehrávali mou skladbu Kniha neklidu, která dnes večer zazní na JAMU. Po obědě jsem jel pro auto a pro klávesy do HaDi. Pak se učil, šel dát na vyvolání fotky (pro propagaci), měl schůzku s Katkou a taky jsme šel nakoupit. Přišel jsem v osm a učil se a psal obhajobu. V 11 jsem to zabalil a usnul ve stoje. Dnes jsem začal den plaváním v bazéně v Lužánkách, ale nějak mě z toho začaly bolet ruce, tak jsem to po 200 metrech vzdal a šel si sednout do kantýny, kde jsem si dal pomerančový juice a banán. Byli tam nějací středoškoláci a seděli úplně u skleněné stěny a dívali se na plavce v bazénu jak na televizi. Bylo jich asi 15, ale skoro mezi sebou nemluvili, jen se upřeně dívali...

Úterý, středa
16. 10. 2002
Nejpozitivnější částí včerejšího dne bylo plavání. Učil jsem se plavat prsa s hlavou pod vodou a lokl jsem si chloru jen 7x. Pak jsem odvezl auto na STK, resp. dal ho známému, aby to zažídil. Původně to mělo být hotové během 3 hodin, ale on to asi zapomněl objednat, tak mi řekl, ať se ozvu až druhý den. Tudíž jsem si koupil noviny a lístek na šalinu (tramvaj) a šel na zastávku. Já moc tu městskou dopravu nesnáším - oni jezdí tak, že je člověku špatně, ještě to tam smrdí a lidi se cpou, nadávaj si apod. Radši jdu pěšky, i když je to daleko. Tohle ale bylo úplně na druhém konci Brna. Málem jsem se poblinkal... Stavil jsem se nakoupit a doma psal obhajobu. V pět pro mě přijel Michal a odvezl mě s klávesama do HaDivadla. Zvučil jsem a večer koncertoval po představení Tomáše matonohy Hlad. Takové spíš intimní - asi 25 lidí. Ale bylo to příjemné a hrál jsem myslím dobře - byl jsem s tím tedy osobně spokojen a lidi taky neodcházeli..... A nejpozitivnější (zatím) věc dneška (je 8 ráno): Martin přidal na stránky: nové fotky, novou hudbu a od včera taky nové grafiky, a nějaké nové sekce, tak se prosím mrkněte a poslechněte atd. Vypadá to bezva! Jdu učit....

Pondělí
14. 10. 2002
Dnes je pondělí a od rána je nepilno. Včera jsem ještě hodinku cvičil na piano (po dlouhé době) a zjistil, že mě stále ještě pobolívají ruce (nevím z čeho), ale dnes na zkoušce KK Bandu už to bylo lepší. Bolest ustala a ruce se rozehrály... Zkoušeli jsme od rána do jedné. Ve dvě jsem pak zkoušel pro změnu s Žofkou (Kabelkovou) písně z muzikálů. Po páté jsem ji doprovodil kousek domů a po cestě schůzkoval ještě s kolegou od fochu - Ondřejem. Je po osmé a už jsem doma. Mám trochu prázdnou hlavu, takže dnes žádné moudro asi nebude. Snad jen to, že se mi poslední dobou zdá, že se kolem mě vše mění a já si musím dávat dobrý pozor, aby mi něco neuniklo. Myslím tím kulturu. Zdá se mi, že je pryč romantismus a vše, co s ním je spojeno. Že určité city a vypjatá emocionalita je tatam. Myslel jsem, že budu vydávat cédéčka, a teď zjišťuji, že za 2 roky možná nebudou existovat a že se bude hudba distribuovat jen po webu.... Taky jsem si myslel, že ke kompozici stačí jen určitá citlivost a vnímavost, emocionálnost a řemeslo, ale zdá se, že je třeba znát akustiku, práci s počítačem, se zvukem, atd. Myslel jsem, že se prosadím v Čechách, ale ty budou za chvíli Evropou a přinesou sebou jinou konkurenci a jiná měřítka... co dělat? Přizpůsobit se nebo jako ZZ Top jet stále stejnou dráhou? Mám v šuplíku skladby, které jsou dobré, ale zítra už je možná nebude nikdo chtít slyšet. Je to jako mít krásnou skříň, která je sice starší, ale není to zase starožitnost. Pro koho má hodnotu? Koupil by ji někdo za "slušnou cenu"?

Sobota+neděle
13. 10. 2002
Sobotu jsem strávil psaním not - tedy hudby do nějakého dokumentu o Galantě (což je oblast Slovenska). Dělal jsem na tom od pátku a měl to hotové v sobotu v půl druhé. Od dvou jsem pak zkoušel v HaDivadle s Aničkou francouzské písně. V půl páté večer jsem byl doma a jeli jsme s Jitý a ještě se dvěma kamarády (Veronikou a Brinim) hrát bedminton (píše se to tak?), ale v hale bylo obsazeno, tak jsme hledali jinou halu, ale nenašli. Tak že půjdeme hrát biliár, ale podnik, kam jsme chtěli, byl také zavřený. Nakonec jsme skončili u nás a udělali si sportovní večírek (párty) doma. Vypili jsme dvě lahve dobrého vína a v půlnoci se rozloučili. V neděli ráno jsme s Jitý odjeli na chatu. Přebírali a pytlíkovali jsme jablka (prý v igeliťáku déle vydrží a nenačichnou sklepem), hrabali listí a tak. A teď je po šesté a už jsme doma a jdeme jíst to, co zbylo od oběda - kuřecí rolku - mňam.

Pátek
11. 10. 2002
Tak tu máme zase pátek. Týdny a měsíce tak rychle utíkají, že člověk ani nestačí sledovat, který je den (měsíc! rok!). Opravdu si pletu 2001 a 2002 a taky kolik mi je. Tedy je mi 31 a to se dá lehko zapamatovat - naštěstí, ale kdyby mi bylo tak kolem 34, tak bych asi nevěděl a ve 37 to už je vůbec nezapamatovatelné, zvlášť když si to člověk uvědomí jen jednou v roce... Včera byl čtvrtek a ani nevím, co se dělo. Okamžik, musím si to vybavit.........................jo.....ne..........jo, byl čtvrtek. Čtvrtek jako čtvrtý den, že? Měl jsem jakoby volno a od rána jsem byl doma. Střídavě jsem komponoval nějakou hudbu (zjistil jsem, že to mám mít do pátku hotové a dělám na tom i dnes- v pátek) a střídavě jsem montoval poličku a předělával světlo. To mě stálo hodně sil, ale docela mě to bavilo. Taky jsem sádroval. A už to je hotové a je tu zas nějaká změna. Dnes prodej funguje především na tom, že člověk chce změnu. Nesnáší stagnaci. Myslím, že to je největší rozdíl mezi východní a západní kulturou - východní nemá moc změny ráda a západní bez nich nedokáže žít. Jo, viděl jsem teď také pár dokumentárních filmů. A byly velmi zajímavé. A krásně, výmluvně dokumentovaly stav dnešní civilizace a také mi daly závažný argument proti lidem, kteří se stále ohání východními kulturami a domorodými kmeny (patřil jsem k nim). Bylo to o tom, jak domorodé kmeny a východní kultury ničí vlastní přírodní bohatství a jak lidé ze "západních" kultur (v tomto případě "nenávidění" Američané) zachraňují některé druhy zvířat, které čelí vyhynutí, a vychovávají je a pak je umísťují zpět do přírody tam, kde původně žili. To jsou paradoxy. Jasně, někdo odpoví, že to je proto, protože západní kultura infikovala tu východní svými myšlenkami a to má za následek to a to, a já to nezpochybňuji, jen - ohánět se domorodými kulturami a tzv. východní kulturou už dneska nelze. Ty "východňáci" jsou jen o trochu pozadu a procházejí stejnými chybami... A tak už to opustím: do noci jsem pak psal hudbu. Howgh! A dnes? Vzbudil jsem se v 10.05, což mě dost překvapilo a znervóznilo. Bolelo mě za krkem a tak jsem vstal a ...psal hudbu. Až do teď (je 14 něco). A uvědomil jsem si, že ve 12 jsem měl schůzku na JAMU - že byla další zkouška na mou skladbu Kniha neklidu, ale já ji "zasklil"... komponuju si a komponuju a ničeho nedbám... K obědu jsem měl králíka a uvědomil jsem si, že se mi moc dobře nejí. Asi proto, že často v Hornbachu vidím ty králíčky, jak je tam pěstují, v Německu jsem teď viděl, jak je mají doma - v bytě, a člověk k čemu má vztah (kočky, psi, lidi), to dost dobře nemůže jíst... tak snad tu rybu, s kterou si těžko popovídám...

Čtvrtek
10. 10. 2002
Je čtvrtek po ránu a dávám si k snídani jablko a banán. Jsem ještě trochu nastydlý, ale už je to lepší, neboť každé ráno piji čerstvě vymačkanou šťávu ze dvou pomerančů a jednoho citrónu. Včera byl celkem zajímavý den (nebo se mi to tak aspoň zdá s odstupem času). Vstával jsem dřív, protože jsem šel učit. Byla to první hodina Dějin populární hudby. Měl jsem celkem trému, ale těsně před začátkem hodiny jsem na ni nějak zapoměl nebo se spíš ztratila sama, protože si pamatuju, jak jsem mluvil k těm třiceti studentům a říkal jsem si: kde je ta tréma? Nejvíc je zaujalo, když jsem vyprávěl děj filmu Tanec v temnotách, kde tančí a zpívá Bjork. To byli pozorní jak blázen. Asi zapojili svou přestavivost. Když se vypráví příběh, který má hlavu a patu, logicky to člověka zaujme. Možná také proto je dnes oblíbený spisovatel Paulo Coelho, jehož příběhy jsou současné, ale mají klasickou strukturu..... po Dějinách jsem sháněl takový ten vnitřek do vodovodu, ten vnitřní ventil pod kohoutkem. Nakonec jsem se musel autem vydat do Hornbachu a tam jsem ho sice sehnal, ale koupil jsem ještě další hezké věci, co mě tam padly do oka (a tam mi jich vždy padne hodně, protože Hornbach miluju). Realizuju se mimo jiné tím, že například udělám poličku nebo zapojím světlo nebo vedu někudy elektřinu a tak. Doma jsem pak na tom začal pracovat a sebralo mi to spoustu času. Ještě dnes na tom musím pokračovat, protože kromě výměny kohoutku jsem posunoval světlo u zrcadla, aby se tam vešla polička a ze zdi teď trčí dva barevné dráty. V pět jsem šel na JAMU, kde jsme měli zkoušku na tu mou skaldbu a byl jsem překvapen, že to zní docela dobře - dokonce líp, než z počítače (i když jsou tempa pomalejší). Měl jsem z toho radost a když jsem přišel v 9 domů, pustil jsem se do další skladby Baron na stromě. Chci jí trochu předělat a nabídnout nějakým orchestrům. V 23.30 jsem upad do postele a zjistil, že spím.

Úterý, Středa
08. 10. 2002
Pomalu se po dovolené v Německu dostávám do pracovního tempa. Zatím zapojuji jen komunikační svaly. Dělám jen práci, ke které je zapotřebí komunikovat. Čeká mě však i taková ta skutečná prácička, kdy je nutné zapojit ještě mozek. Tam mám ještě rezervy... Ale jo, myslím, že to už zítra půjde. Po té, co jsme se z Německa vrátili se mi obnovily zdravotní problémy a začal jsem znovu kýchat a smrkat. Je Brno znečištěno? Walldorf se mi zdál celkem čistý, ale Brno je také zdravé město, ne? Nemám tu zatím moc co psát. Ty dva první "české" dny byly ok: konverzace se spoustou příjemných lidí, s přáteli, nové vyhlídky na nové koncerty, atd. A potkal jsem také kamarádku Němku, která tady před šesti lety korepetovala na lidušce. Má 4 děti a žije v Mainzu. Před těmi 6ti lety tu s rodinou bydlela, ale nějak se jim nešlo uživit. Tak se zase vrátili... a prej, že nikdo nechce ze západu do Čech... ale teď už se mi nějak zavírají oči - je sice 11, ale dnes bylo dost práce. Dával jsem znovu spravit auto - prdí výfuk, ale zjistili, že je v pořádku, jen, že má hlubší hlas... můžu prý koupit nový, ale je to zbytečný, protože tenhle je v podstatě ok. Taky jsme s Michalem dávali dohromady program některých koncertů a dělali administrativu, sešli jsme se též s Martinem, tvůrcem těchto stránek a domluvili se na dalším rozšíření, tak se těšte. Od 5 do 7 jsem pak byl ve studiu Pívox, kde jsme stříhali mou skladbu Mrkve a borůvky, kterou před nedávnem natočil Petr Hladík (vibrafon) s Nostalgia kvartetem. V 7 přišel Mohsin a řešili jsme jeho hraní v čajovnách a cédéčko. Nějaký ten telefonát, zprávy na webu a hned je deset. Ještě pár sms, sprcha a postel! Mám v úmyslu pořídit si takové ty zdravotní matrace, protože nejsem schopen se do postele těšit. Má postel je málo pohodlná a nejsem s ní spokojen. Pak mám být zdravý.....

Středa - neděle (pondělí)
06. 10. 2002
Ahoj. Byl jsem pryč (v Německu), tak jsem nepsal ani řádek, ani slovo. Dostal jsem se tam sice k internetu, ale oni tam nemají českou klávesnici, tak jsem to nechal na teď. Bylo hezky a byla to tak trochu (tak trochu hodně) dovolená. Bydleli jsme u svých kamarádů ze školy (jeden z nich tam pracuje u počítačové firmy) ve Walldorfu (u Heidelbergu). První den jsme byli v kině na filmu Space Station a bylo to takové to trojrozměrné kino - člověk si vezme obrovské komické brýle a když mu pak ve filmu hodí - v tomto případě kosmonautka - do obličeje pomeranč, tak uhýbá, protože ten pomeranč se zdá být skutečný. Bylo to o vesmíru a když jsem "stál" na kosmické lodi Apollo a díval jsem se "dolů" na planetu Zemi, chtělo se mi blinkat... protože to bylo "skutečné". Kdo to zná, ví, o čem mluvím - divák je součástí té reality, která se odehrává a součástí prostoru. Když mu kolem hlavy proplouvají kosmonauti ve stavu beztíže, člověk se bojí, že ho kopnou do obličeje... Tohle kino bylo v jednom malém městě Sinsheimu a já nechápu, proč to není někde tady a někdo na tom nevydělává a jinej se nebaví... Odpoledne nás čekal Heidelberg s jeho obrovským hradem a procházkou po lese, vyhlídkou a hospodským jídlem (s pivem heffe). Druhý den jsme vyrazili na nákupy do Wieslochu (ale koupili jsme jen pohledy...) a večer do Hockenheimu do teplého bazénu. To bylo taky takové malé městečko a měli tam trojbazén a tady je teplá voda (v Brně) snad jen v obchodě s rybičkama... Navíc to bylo venku a byla tam slaná voda. Tím pádem jsme vážili o 50kg míň... Včerejšek byl pak nejnáročnější - 40 km na kolech. Do Speyeru do Dómu - nejstarší románské katedrály na světě a možná i největší... no, byla ohromná a říkal jsem si, že před těma 1000 lety to museli bez techniky stavět tak 60 let. Ale největší zážitek, který si vždy z Německa (býv. západního) dovezu je ten, že se tam cítím doma. Vysvětluju si to následovně: nikdy jsem se tam nesetkal s nedůvěrou, odmítnutím ... vždy se ke mně Němci chovali přátelsky a byli laskaví, vřelí. Bez zbytečného patosu (který jsem cítil třeba v Moskvě), bez přetvařování (někdy přítomného u Američanů). Setkal jsem se s otevřeností, pohodovostí, pracovitostí, ochotou a laskavostí. Také samozřejmě s krásným prostředím - všude čisto, stromy, keře, zahrádky, plné květin, domy, posety věcmi, které připomínají něco hezkého, co majitel prožil... zní to až sentimentálně. Němčinu jsem se učil jen málo, ale pamatuji si jí 10x lépe než angličtinu a z dětství se mi vybavuje znělka německého večerníčku, zájezdy do Zittau (bydlel jsem na severu Čech), staré katalogy Otto a Quelle a angličáky u spolužáka Ríši, jehož rodiče do (tehdy západního) Německa jezdili. Ale je v tom ještě jakýsi vnitřní pocit. Jo, a můj zdravotní stav se tam vždycky o dost zlepší. Najednou můžu jíst jídla, po kterých je mi v Česku zle. Nevím ještě, co s tím vším podniknu. Byl jsem v Německu parkrát, ale ty pocity se nemenší, naopak (nehledě k tomu, že má hudba tam měla daleko větší ohlas než zde, v rodné hroudě.....)

Úterý
01. 10. 2002
Ačkoliv jsem poslední rok věnoval angličtině opravdu hodně času, stále nenaplňuji svá očekávání (co se týče její znalosti). Poslední dny byly samozřejmě extrém, ale celkem pravidelně jsem se jí učil po celý rok (5-6x týdně hodinku, dvě- však je o anglině půl mého deníku vůbec..). Je to asi těžší se jí učit po třicítce... učit se cokoli... ale ne, má hlava funguje ještě dobře. Dnes jsem zkoušku udělal. Budu dál pokračovat v učení - mám v úmyslu kurs Nepustila atd. Po zkoušce jsem odevzdal i Teze a tzv. se přihlásil k obhajobě práce a tak už mě čeká jen ta komise. Budu se na to ještě připravovat, tak doufám, že to zvládnu. Odpoledne jsem vyřizoval spoustu věcí, které jsem odložil kvůli přípravě na zkoušku z angličtiny. Spoustu administrativy, kontaktů, smluv a vytřídění nepodstatných, nedůležitých věcí. Jdu ještě znovu na JAMU zjistit, v kolik hodin zítra učím. Mám totiž první hodinu Dějin populární hudby v tomto roce. Ještě nevím, co pouštět a jak začít, ale večer se na to ještě připravím. Nemám dnes moc inspiraci na to psát něco filozofického, protože jsem málo spal a nemyslí mi to. V hlavě mám: proximity, bead, lead, sycamore, accomplished a tak. Tudíž: gutbáj.