Pondělí
30. 09. 2002
Jsem uučen (píše se to tak?). Včera jsem se sešel s Mohsinem a řekl mu to s tím cédéčkem, ale on to vzal celkem dobře a sdělil mi, že zkusí sehnat nějakou německou firmu. Ale jsou i jiné naděje ještě to CD vydat. Takže jak jsem si říkal: práce nebyla zbytečná. Šli jsme s Mohsinem na vyhlídku nad Brnem - na střechu domu pánů z Lipé. Mohsin se chtěl podívat dalekohledem, ale ačkoliv tam vkládal různé mince, automat nefungoval. Přesto poznamenal, že Brno je hezké město. Ptal se mě, jak je velké a já mu řekl: středně. Pak se ještě ptal, co se stane, když by spadl dolů. Měl totiž velký strach a držel se nejmíň půl metru od zábradlí. Asi nebyl nikdy moc zvyklý dívat se zvrchu. Řekl jsem mu, že by se asi rozplác, ale tohle slovo Mohsin nemohl pochopit (natož vyslovit), tak jsme toho nechali a šli dolů. Mohsin ještě vyprávěl, že je u nich každý den několik autobusových nehod. Že ty řidiči ještě neumějí moc jezdit. Ptal jsem se ho na politiku a na to, jak žijí bengálci. Odpověděl krásně: "u nas o tom byt v klidu a vařit rybu". Odpoledne jsem vařil zeleninu po Mohsinovsku a učil se anglinu. Vypisoval jsem ještě slovíčka a v půl jedné v noci zjistil, že se jich mám naučit ještě 458. Ráno (v pondělí) jsem si je hned přečetl a začal se učit. Po obědě jsem se šel na chvíli projít (do HaDi, kde jsem měl dárečky z Prostějova...) a zpět. Zas jsem se učil a před půl osmou jsem vyrazil do rádia Proglas dělat s Martinem Krajíčkem rozhovor. Teď je po deváté a už jsem doma. Jdu se učit a budu dělat, jako že mám fotopaměť.

Neděle
29. 09. 2002
Nekonec jsem se včera bavil tím, že jsem neustále vymýšlel, co ještě napsat do teze k doktorandským zkouškám, abych naplnil požadovaných 15 stran. Má práce se týká rozborů skladeb a není už, co k tomu psát. Nakonec se mi podařilo 10 stran a myslím, že to nejsou bláboly a omáčka, ale skutečně meritum celé práce - příjemně se čtoucí... Nemám ale moc co psát do deníku, když se jen učím anglinu a píšu tezi. Zážitky dne se scvrknou na oživování vytuhlého počítače, teplou sprchu, zabíjení broučků knihomolů ve starém slovníku angličtiny a nekončící podtrhávání anglických slovíček, která neznám... Vstával jsem v 9 a od 11 se učil v parku. Bylo krásně. A stále je. Vyfotil jsem 2 fotky. Pak volal Mohsin, tak s ním mám za 15 minut na chvíli sraz, abych mu sdělil tu smutnou zprávu, že jeho CD se nekoná... Co se dá dělat? Nejlepší je, když člověk není na nikom závislý, ale jde to vůbec? Taky jsem mohl být podnikatel a mít se jinak...ale copak jsem chtěl, mohl? Píšu hudbu a umím to. Mohsin zpívá a někdy to umí a někdy ne. Myšlení a jednání každého z nás vede k určitým cílům. Cíle určujeme už dnes. Když se napiju, budu čůrat...

Sobota
28. 09. 2002
Protože jsem špatně spal, vstával jsem až v půl desáté. Dopoledne jsme strávili s Jitý, kterážto v jednu odjela na výlet do Litomyšle za kamarádkou Edou. Doprovodil jsem ji na nádraží a cestou zpět se stavil nakoupit. Díval jsem se v Tescu na minivěže a u jedné jsem zmáčkl čudlík. Byla náhodou zapojená a tak se odklopila vrchní deska a zasvítila na mě modře. Zmáčkl jsem čudlík znovu a to už u mě stál nějaký teskový strážce pořádku a ptal se, kdo mi to dovolil a že je to nepovolené atd. Neměl jsem náladu se dohadovat, tak jsem odešel. Od té doby píši s přestávkami Tezi k doktorandským zkouškám. Ještě mám v plánu anglinu, ale možná před tím pojedu na výlet...

Pátek
27. 09. 2002
No, tak je pátek a od rána jsem v jednom kole. Napřed jsem psal tzv. Tezi - čili jakési sumárum mé dizertační práce ke zkouškám - pro překlad do anglického jazyka (3 strany) a pak ještě jedno sumárum, v češtině - asi 10 stran (ještě to nemám). V jedenáct jsem navštívil Alici a nechal si namasírovat záda (je profesionální masérka). Potom jsem opět psal a vyřizoval. Když přišla Jitý, uklízeli jsme (kvůli návštěvě z Prahy...). V šest jsem měl sraz s Aničkou zpěvačkoherečkou v HaDivadle, v sedm jsem dovezl kamarádovi Broňkovi mikrofon a probrali jsme jeho koncertování v Marsei (po cestě zpět jim ukradli 90 tis. kč - v Čechách...). V osm jsem si popovídal s Hankou - pilotkou, co lítá na větroni (už jsem o ní jednou psal - letí přeletět Austrálii...má můj obdiv a úctu...), Pavlem a Honzou. Po cestě domů jsem stihl ještě příjemný rozhovor s Lenkou, sousedkou, spolužačkou a kamarádkou. A je jedenáct. Měl jsem komunikační den. CD s Mohsinem asi nedopadne. Ale neberu to tragicky. Horší to bude pro Mohsina. Ještě nevím, jak mu to řeknu. Tak brou.

Čtvrtek
26. 09. 2002
Tak dneska jsem to opravdu nestih - psát deník. Včerejšek si moc nepamatuju - ale jo, už si to vybavuju: Lepil jsem skoro do jedné hodiny notové party. Pak jsem byl na kafi s klavíristkou Jarkou, která bude tu Knihu neklidu hrát. Trochu jsme to probrali. Ve dvě byl sraz u Hadi, že se jede do Prachatic. Ale nejelo se. Prý s tím nikdo z herců nepočítal... Odpoledne a večer jsem tedy komponoval (a komponoval...). A dnes: měl jsem koncert, ale tomu předcházel noční sen, že jsem měl ztrátu paměti a myslel jsem, že jsem tento koncert odehrál a přitom jsem ho neodehrál ... ráno jsem si připravoval, co budu mluvit a dělal nějaké nesmyslné úkony (vysypat koš apod.), v jedenáct jsem jel s autem do servisu, jel s Michalem zjistit stav klavíru v místě hraní - byl strašný, takže mě Michal vysadil poblíž servisu a jel do Líšně pro ladiče. Ve dvě jsem měl auto hotový, odvezl jsem do sálu klávesy a odvezl ladiče k Michalovi. Jel domů, vzal oblek a šup zas na místo hraní. V šest přijel i Martin Krajíček, a v sedm jsme vystoupili na plac (nejprve já, pak Martin). Po hraní jsme se trochu "narautovali" a už jsem doma - je deset. Mám z toho všeho dobrý pocit, až na to, že ten spravený výfuk už zas nějak prdí...

Středa
25. 09. 2002
Dnes je středa. Včera jsem psal noty, maloval obloučky, xeroxoval a lepil izolepou party. Pečlivě jsem všechno prošel, poupravoval, aby se to dobře četlo, hrálo atd., ale vím, že to nestačí. Že stejně budou hráči reptat, že je to špatně napsané, nepřehledné, disonantní, že nevědí, jestli je tam béčko nebo křížek, atd. Už s tím mám zkušenosti. Ale to nic. V poledne jsem měl konzultaci s panem prof. Faltusem. Odpoledne jsem jel do Černé Hory za Michaelem Vašíčkem a Karlem Macálkou na poradu a když jsem v půl deváté přijel, šli jsme se s Jitý projít. Poslal jsem pár esemesek a zjistil, že mám tento týden udělat ještě hromadu práce a to zítra jedu hrát Komediograf do Prachatic (200-300 km?) a pozítří mám těžký sólový koncert. Kdyby mi nebylo v autě zle, moh bych pracovat po cestě, ale to se bohužel nedá - neb blinkám, jakmile se podívám jinam, než přímo před sebe na cestu. Mám to už od mala. Kdysi jsme jeli starým wartburgem do Krkonoš a před cestou jsem snědl čokoládu. Blinkal jsem 7x. Výtečná cesta... V půl jedné jsem skočil lepení not. Teď je devět ráno a jdu dál lepit. Škoda, že nemám Lepí Em...

Úterý
24. 09. 2002
Za 2 minuty je úterý, tak to píši už teď. Ano, je pondělí 23:58, ale než to dopíši, bude už úterý. Dnes byl den plný dobrého i ne příliš dobrého. Ale hlavně mi bylo dobře, což mi v pondělí příliš nebývá (asi díky zvýšené dávce stresu oproti víkendu??). Takže jsem vše přestál v pohodě a klidu. Měl jsem i teplý oběd (to píšu kvůli Jitčině mamince!) a bylo mi celkově prima. Celé dopoledne do jedenácti jsem psal opět Knihu neklidu (to je nekonečné) a v jedenáct se staviala Žofka. Tak jsme chvíli povídali a plánovali. Za hodinku odešla, tak jsem ještě psal. Kolem druhé jsem se odebral do města a do školy. Ve městě jsem se díval na digitální foťáky a zjistil, že jejich ceny šly opět dolů - tak jsem si vymyslel dárek pro sebe k vánocům nebo narozeninám....ale přidám si na to samozřejmě. Baví mě totiž fotit bez stresu, bez vědomí, že "tahle fotka nemusí vyjít". Nebo: "tohle není moc dobrej záběr..." a tak. U digifoťáku tohle odpadá. Co se nepovedlo, se jednoduše vymaže. Na srazu jsme udělali přes 250 fotek a přes 30 krátkých videí. Půlka šla do "vindouskoše!" No, ve tři jsem udělal zkoušku z ruštiny (prošel jsem!!!) a ve čtyři na cestě domů jsem potkal kamarádku Danu a skoro hodinu jsme si povídali na chodníku. Úplně jsem vymrz. Od 7 do 11 jsem zas psal a pak jsem byl hodinu na chatu. To "četování", to je legrace. Některý lidi jsou úplně poblblý. Místo, aby to využili k vlastní komunikační léčbě, tak to používaj buď jako seznamku (v tom případě, když napíšu, že je mi 30, půlka lidí se se mnou přestane bavit a druhá půlka mě začne ignorovat) nebo se snažej být co nejsprostší, aby buď asi zaujali nebo šokovali nebo co? Nechápu to. Ta anonymita je osvobozující, ale co to udělá někdy s člověkem.... Kamarád se takhle seznámil s nějakejma holkama a psal si s nima asi 14 dní přibližně 7 hodin denně (čas na chatu utíká rychle) a pak si domluvili schůzku a viděli se. Byl z toho poněkud zaskočen. Neodpovídaly jeho představě - prý byly šílené (nevím, co si pod tím představit) tak od té doby nechatuje! Vůbec. Asi jste si všimli, že mi zmizely nějaké sólové koncerty (a s nima vytoužený honorář...), no, je to pro to, že někteří lidé nedrží slovo a když je nesvazuje smlouva, dělají si, co chtějí. Ale nějak mě to výrazně neštve (jsem zvyklý?). V Čechách! jsem na to zvyklý. Tak to jen tak pro orientaci...

Pondělí
23. 09. 2002
Včera po příjezdu z chaty jsem se pustil opět do Knihy neklidu. Začal jsem kolem poledne a skončil v 8 hodin! A to to ještě není hotové. Vytisknul jsem to a je toho skoro 60 stran partitury. To neměla ani moje absolventská práce Baron na stromě! Ta měla myslím 50 stran(?). Ale tady je míň not - je to jen pro klavír a noneto a ne pro celý orchestr. Pamatuju si, že když hrála poprvé na zkoušce olomoucká filharmonie Barona, zněl dost podivně a já dostal strach, že jsem to špatně napsal. Naštěstí po pár zkouškách se z toho vyklubalo to, co to být mělo - podle mého dobrá skladba (a byla pedagogy oceněna jako nejlepší absolventská skladba za posledních 10 let...). Dokonce Pepa Klíč (skvělý violoncellista) mi řekl, že na jednom místě plakal... to byla opravdu velká poklona. Až dodělám Knihu neklidu, pustím se do oprav a úprav Barona a nabídnu ho orchestrům... Kniha neklidu si žádá ještě pár ručních doplňků - obloučků, dynamiky atd. Kdybych tohle psal na PC, tak bych u toho strávil ještě měsíc... V 8 večer jsem tedy toho už měl dost, tak jsme se šli s Jitý projít do města a u kina Scala jsme viděli, že dávají nějaký španělský film. Přemluvil jsem Jitý, abychom šli a dobře jsme udělali. Jmenuje se to Mluv s ní a natočil to Pedro Almodóvar, známý španělský režisér. Tam také muži pláčí... Ale je to krásný film, plný podzimního sentimentu, jemného humoru a absurdity životní reality - člověk je najednou překvapen, že vedle akčňáků a stupidit se v kině objeví i dobrý film a navíc na něj zapůsobí až jakýmsi očišťujícím dojmem. Přišli jsme domů někdy v jedenáct a na záchodě (který má okno do dvora) jsem uslyšel pějící Ukrajince. Naše ulice je trochu zvláštní. Jsou tu 2 hospody, nemocnice, naproti bydlí herec Jáno Sedal, bydlí tu i pár cikánských rodin (včetně našeho vchodu), má tu sídlo pár firem a v poslední době tu přebývají Ukrajinci. Je tu též jazyková škola. Délka ulice je asi 200 - 300 metrů. Má své kouzlo, ale jen některé dny jsem ochoten to připustit...

Neděle
22. 09. 2002
Sobotní deník jsem psal v pátek večer, protože jsem věděl, že v sobotu brzy ráno vyrazíme na chatu. Přijeli jsme tam a sbírali víno. Letos byl slabý rok - jen 82 kg. Loni bylo přes 300 kg. No co, tak bude míň vína. Pak jsme ještě ráželi ořechy. To se vezmou takový dlouhý klacky a těma se mlátí strom, dokud z něj všechny ořechy nespadnou. Potom se to musí ještě sesbírat a uklidit spadané listí, větvičky a slupky (ty padají i s ořechy). Jistě víte, že tyhle čerstvé ořechy jsou strašně dobré, ale musejí se nejen vypáčit ze skořápky ale též oloupat. Tak jsem si říkal, proč mají ty ořechy - plody tak velmi strukturovaný povrch, že skoro není možné je bez poškození oloupat. Kdyby byly takové třeba pomeranče, tak je nikdo nechce... Odpoledne jsem byl už unavený, tak jsem se učil ruštinu a díval na TV. Dnes je již neděle a po snídani jsme vyrazili domů. Takže teď jsme kde? Doma.

Sobota
21. 09. 2002
V pátek odpoledne jsem šel nakupovat do Tesca a docela mě to bavilo, ale vyšel jsem ven se třema teskovýma kabelama a vypadal jsem jako Mikuláš. Při přehazování kabel z ruky do ruky mi vypadl mobil a rozpadl se na tři díly. Naštěstí se mu nic nestalo. Pak přišla kamarádka Hanka a zpívala jednu mou píseň, ale bolelo ji v krku, tak jí to moc nešlo. Má rozhodně na víc. Už ale spolupracuju s příliš mnoha zpěvačkami: s Míňou, s Žofkou Kabelkovou, Hankou, možná s Aničkou Veselou a v židovském muzeu na chodbě (v Boskovicích) mi zpívala Alena. Každá má něco do sebe, ale mrazí mě zatím jen u Žofky. Jo, přišel mi mail od Milana Tesaře z radia Proglas, že jsme s Žofkou s písní Variace v hitparádě na devátém místě (ještě to není to první...). Pak jsem psal zas Knihu neklidu. Partituru a party. Opravoval jsem 1. a 2. větu. Čeká mě ještě 3. věta a tisk a dopisování dynamiky, ligatur, obloučků atd. Poslal jsem také svému někdejšímu pedagogovi Dějepisu, Zeměpisu a Dějin hudby svou původní dizertační práci (z Dějáku jsem měl u něj 4, Zeměpis 3 a Dějiny 3). Ta práce byla původně o skladatelích a jejich postavení ve společnosti. Je to docela zajímavé a přemýšlím, že bych tomu dal nějakou "čtenářskou" podobu a někam to dal tady na web, že? Protože kantoři mi to neuznali jako vědeckou práci a musel jsem začít psát práci novou. Tak tady ta, co mě bavila, by si mohla najít své čtenáře... V půl osmé jsem toho měl už dost, tak jsme se šli projít do města. A to jsme neměli dělat. Na náměstí bylo vinobraní a koupili jsme tam váleček na těsto a poličku na kořenky (u jako-řezbářů). Když jsme ale přišli domů, zjistili jsme, že se ta polička nikam nevejde a že to bude dost nepraktické chodit pro koření z kuchyně do pokoje. Ale uříznout nejde, tak musím něco vymyslet. Šli jsme ještě do čajovny, kde si Jitý koupila nějakou mandlovou vůni do aroma lampy a já knížku básní Vladimíra Holana v češtině a francouzštině. Moc hezké. Tak zatííííííííím.