Pátek
20. 09. 2002
Je pátek a je půl dvanácté. Nepsal jsem dřív, protože jsem od devíti komponoval a nedalo se od toho odejít (samozřejmě jsem před tím běhal). Teď přišel Mohsin, že si potřebuje vyžehlit svůj oblek na koncert (jakási obměna sárí) a když dožehlil, vrhl se ke klavíru, že se ještě potřebuje rozezpívat. Vsadím se, že po zpěvu se bude jěště chtít podívat na internet... O včerejšku jsem myslím celkem psal. Odpoledne jsem pak strávil u počítače dopisováním Knihy neklidu (což bude i má dnešní práce). Další prací jest psaní tzv. Teze a příprava na rigorózní zkoušky. Dnes mi přišla nějaká vyrozumnění a 5 okruhů otázek, z nichž bych dovedl odpovědět tak na jednu, dvě. Musím tomu věnovat nějaký čas. Někdy zjistím, že se nechám unést a napíši sem do deníku něco, co mělo zůstat utajeno (bylo to např. osobní nebo důvěrné apod.) a je z toho fopá a tak. Aby to nedopadlo jako se spisovatelem Ivanem Klímou, se kterým pak manželka a dcera nemluvila, protože o nich v podstatě psal do svých knih a ony to poznaly...

Čtvrtek
19. 09. 2002
Včera jsem celé dopoledne psal referát o Šostakovičovi v ruštině. Když jsem ho konečně dopsal, sbalil jsem se a jel do Prahy. Kromě sebe jsem vezl sebou ještě další tři muzikanty. Po překonání několika zácp a bloudění po Karlově náměstí jsme se dostali do divadla Minor. V šest jsme měli první vstup a pak 2 hodiny volno. Využil jsem ho k tomu, že jsem ten sedmistránkový referát přepisoval načisto. Stihl jsem šest stránek a byl druhý vstup. Odehráli jsme a mírně "rautovali" (dal jsem vizitku čtyřem krásným dívkám), v půl dvanácté jsme nasedli do auta a jelo se zpět. Ve dvě jsem byl doma jako na koni a do půl třetí přepisoval tu sedmou stranu, protože ráno jsem to měl odevzdat, ale pletl jsem si š a šč. Dnes jsem vstal ve čtvrt na devět a bez běhání (ale po sprše) jsem vyrazil na JAMU, kde jsem opravdu ten referát odevzdal. S profesorem jsem se domluvil ještě na pondělní zkoušce. Byl tam i kolega Ondřej, tak jsme něco kuli a domlouvali se na nějaké společné práci. Do oběda jsem ještě stihl oxeroxovat 170 stran (2x) jednoho textu, který jsem slíbil poslat do Phy. Přečetl jsem si noviny (skutečné), naobědval se těstovin s tvarohem, broskvemi a strouhankou (mňam) a teď je teď. Ale stejně ten deník trochu zkresluje. Za prvé ho zkresluji sám, protože vnímám svět a situace určitým způsobem (který se mi hodí) a tím pádem ovlivňuju i čtenáře, aby se mnou soucítil. A pak taky: nemůžu sem psát samozřejmě všechno, takže to někdy vypadá (jak mi včera řekl kamarád Janko): že jenom běhám a učím se angličtinu. Ale tak to samozřejmě není (ještě se sprchuju....)....

Středa
18. 09. 2002
Včerejšek se od ostatních dní příliš nelišil, až na to, že utekl velmi rychle. Když mi bylo dvacet, dny byly dlouhé a já nevěřil starším lidem, že to letí čím dál víc. Proč to tak je? Dny jsou přece objektivně stejné. Musí to být v našem subjektivním vnímání času (nebo to bylo tím, že jsem strávil hodinu ve sprše?). Dopoledne jsem něco zařizoval a pak upravoval skladbu Kniha neklidu (o které více píši jinde). Pak přišel Mohsin pro kalhoty (ještě před tím jsem mu je vyžehlil). Řekl mi, že v Hypnotixu odešel hlavní zpěvák a on tedy bude teď zpívat všechny skladby a stane se leadrem (za stejný plat...). To mi připadá dobrý. Chvíli jsem Mohsina dostával od počítače, ale když už popáté řekl: eště minutý, začal jsem být důraznější a uspěl jsem. Šel jsem na JAMU a cvičil na piáno a pak jsme ještě zkoušeli s Richardem Samkem. Zpívá skvěle a nevím proč, ale ten člověk mě uklidňuje - chudák... Chtěl jsem pak jít plavat, ale nebylo mi nějak dobře, tak jsem to vzdal. Zjistil jsem ale, že musím ve čtvrtek odevzdat referát z ruštiny (v ruštině) a tak jsem do jedenácti psal a překládal. Vzpoměl jsem si přitom na své zážitky v Moskvě a na svou touhu ještě se tam někdy podívat. U ruštiny mám aspoň pocit (na rozdíl od němčiny a angličtiny), že ten jazyk ovládám a že se bez problémů domluvím (ale když se mě paní v šopu v Moskvě zeptala, do kdy má tahle majolka záruku, nedovedl jsem odpovědět...). Kolem půlnoci jsem šel spát (sprchoval jsem se opět skoro hodinu). Dnes ráno jsem konečně běhal a z okna naproti mi zamával herec Jáno Sedal a díval se na mě jak na blázna (ale na hodného blázna). Pohled jsem mu opětoval a běžel vstříc další ulici...

Úterý
17. 09. 2002
Dnes jsem vstal v osm. Neběhal jsem ani necvičil. Ten víkend mě trochu vykolejil a ještě jsem se nedostal zpět do svých zaběhaných rituálů. Včera jsem vstával v půl desáté, psal jsem a pak šel na JAMU. Vyzvedl jsem si noty a poštu a posudky na mou dizertační práci. Začal jsem je číst a byly tam samé připomínky a kritika. Měl jsem z toho nepříjemné pocity, tak jsem se podíval až na konec stránky a tam bylo: doporučuji k obhajobě. Tak jsem se zas rozveselil a šel domů. Nebylo mi moc dobře a tak jsem se šel projít do parku. To mi pomohlo. Doma jsem cvičil skladby na středu a ve tři šel zase na JAMU na zkoušku. Zkoušeli jsme do šesti a šlo nám to. Ještě jsem něco rozepisoval do not a domlouval, ale celkem se to stihlo. Hned v šest jsme jeli s Jitý k jejím rodičům a dali si tam dobrou večeři. Po cestě zpět jsme se stavili nakoupit a v devět se šli ještě projít do čajovny za Veronikou. Doma jsme byli před půlnocí. Takže nic neočekáváného nebo srandovního se nestalo. Jen se mi stýskalo po lidech ze srazu (spolužácích z konzervatoře) a tak.

Pondělí
16. 09. 2002
Sobota a neděle jsem byl pryč. Na srazu třídy - konzervatoře. Děláme sraz téměř každý rok - tento byl osmý (ale po jedenácti letech od absolutoria). Ale není to žádná "chlastačka" nebo tak něco. Byli jsme vyjímečný ročník - hodně nadaných lidí, hodně trvalých přátelství, hodně nadšení... nikdy to nebyl ten klasický sraz, kde se všichni ožerou a vytahujou se svýma autama... ale naopak - jako bychom se vrátili do školy a jeli jen na školní výlet. A tak to taky vypadalo: zpěv, historky, vtipy, výlet na Snězku, opékání masa... a ten začínající podzim to ještě hodí do lehkého sentimentu... ne, bylo to opravdu hrozně prima. Přijel jsem v neděli ve 4 a v 5 už jsem mířil do Prostějova s Míňou, kde jsme měli koncert. Hrálo se nám výborně a ačkoliv jsem byl velmi unavený, myslím, že jsem podal stoprocentní výkon. Je to tak samozřejmě vždy - když jsem na pódiu (u klavíru), tak HRAJI - prostě není tu žádná rezerva. Ale tak to dělají přece všichni, nebo ne???

Pátek
13. 09. 2002
Včera jsem psal o spermii Pepi Poláška, která mi pomohla dostat se k divadlu. Naspal jsem to sms Pepovi a ten mi odpověděl: "Netušil jsem, že cena mé spermie získá i jiné dimenze. Doufám v bohatou nadílku od spermie tvé. Nemusí to být moc, potřebuju domek se zahradou a letadlo. Pepa." Budu se snažit. Těch včerejších telefonátů bylo nakonec cca 17, takže jsem úplně vybil baterku v mobilu. V deset jsem šel s Lenkou sousedkou na sodovku a v půl jedné přišla Jitčina maminka. V půl třetí už jsme generálkovali v Huse na provázku a v šest jsem byl zas doma, abych se jen najedl a v půl sedmé zas odkráčel na přípravu představení. Kolem osmé jsme začali hrát - v hospodě. Bylo to pěkné, dobré, příjemné a úspěšné představení (navzdory obavám). Po "špílu" jsem si dal ještě plzeň a šel domů. Doma jsem vysvětloval Jitý, že sednout si a dát si pivo nebo limo po představení nebo koncertu je nezbytné, protože člověk musí tak trochu "vyvětrat". Je to jako když po sauně má chvíli odpočívat v šatně nebo spíš na lehátku v odpočívárně. Ne? Dnes jsem vstal v půl osmé a jdu plnit a odškrtávat své úkoly.....

Čtvrtek
12. 09. 2002
Ale ještě ke středě: bylo hezky. Ale já byl dopoledne doma a komponoval stále jednu a tutéž píseň. Kolem jedné jsem ji měl hotovou. Pak zazvonila Silence, že si jde pro cd. Dal jsem jí ho a "svezl" se s ní do kentra (centra). Přemýšlel jsem, kde si dám oběd. Bylo půl druhé a zkoušku v Huse jsem měl až v půl třetí. Ale než jsem si to rozmyslel, volali z Husy ať přijdu dřív - hned. Neumím moc odmítat, tak jsem svolil. Zkoušeli jsme do tří a pak jsme šli všichni (s Lubošem a Monikou) na pizzu. Přišli i další - herec Michal se ženou a Pavel Liška s Tomášem Matonohou. Tak jsme tam tak seděli na zahrádce a jedli tu pizzu - vetší než talíř a vtipkovali a laškovali a já jsem si uvědomil, jak je mi ten divadelní svět blízký a jak mám ty herce vlastně rád (i když mě někdy neúnosně s...). Dostal jsem se k divadlu úplnou náhodou, když mě skladatel Petr Graham doporučil k hraní na představení Vánoce u Ivanovových, protože Míša (manželka Pepi Poláška) byla těhotná. Tedy vlastně za to mohla ta jedna Pepiho spermie... také jsem pak jel hrát tuto hru do Moskvy, kde jsem si prohlédl žlutého Lenina... V Komediografu nejdřív hrál Mário a po různých změnách a kolaboracích jsem se stal "vedoucím hudebního souboru". Znamenalo to obvolávat a zkoušet. A když Luboš Bé odešel do Husy na provázku, putoval jsem v podstatě za ním. End. Asi ve čtyři jsem byl doma a měl koupené nové kalhoty. Zas jsem skládal a v pět si šel koupit ještě podzimní boty. A jsem vybaven! V šest doma jsem měl komponování a vůbec muziky pokrk! Trochu jsem si četl a pak šel plavat. Tentokrát pouze 250 metrů. Učil jsem se prsa s potopením hlavy a trochu jsem se nalokal chlorované vody... V půl deváté už jsem byl v čajovně, kde jsme měli sraz s Jitý, Ivou a Martinem ze Slovenska. V půl jedenácté jsem spal jak nevině. A čtvrtek? Naprosto polámaný jsem v devět vstal. Podařilo se mi udělat džus a snídani. Vyřídil jsem 4 telefonáty a jdu do sprchy!

Středa
11. 09. 2002
Včera jsem poměrně pracoval. Ráno (po všem, co se událo a o čem jsem psal už včera) jsem si četl noviny. Koupil jsem si ty skutečné, z papíru, protože jsou takové "solidní" nebo co, jiné, než ty na webu. Je to asi jen naučený pocit - mít svoje skutečné noviny - držet je v ruce a listovat a číst. Odtud taky pramení to, že nikdo (z těchto skutečných čtenářů) své noviny nepůjčí, dokud si je celé pomalu, důkladně neprolistuje a nepřečte. Je to jakýsi rituál, spojený s pěknou chvilkou, kávou a "novými informacemi".... ale dlouho to trvá. Na netu je to otázka 5minut, ale ve světě skutečných novin aspoň hodina. Záleží ovšem, co nám připadá jako plýtvání časem a co nikoliv. Co je subjektivně důležité a co ne. Kupuju noviny tak jednou za týden a to mi připadá tak akorát. Takže jsem četl - na zemi. Pak jsem uklidil tu spoušť, která vznikla oním neopatrným sprchováním (viz úterý) a aranžoval jsem jednu svou píseň. S Míňou jsme měli sraz v jedenáct, ale přišla za 2 minuty jedenáct, tak jsem jí sluchátkem sdělil, že jde zase špatně a že musí počkat dole přede dveřmi...no ne, a tak jsme zkoušeli písně až do půl jedné. Do dvou jsem ještě aranžoval a pak vyrazil do Husy, kde byla pro změnu zkouška s herci na Kabaret Husa. Po něm jsme šli s Lubošem Bé na oběd (ve 3) do hospůdky a ještě jsme prodebatovávali nový pořad s názvem Silvestr. V pět šel Luboš na vlak do Tišnova a potkali jsme u nádraží Pavlíka Lišku. Nějaká holka mu dala coca-colu, že ho zná z TV. Nám nic nedala... Šel jsem domů a ještě pokračoval v té aranži. V 7 přišla Jitý a jeli jsme plavat. Uplaval jsem 300 metrů, což je na mě opravdu velký výkon. Měl jsem ze sebe radost a večer jsem se díval do zrcadla, jestli mi narostly prsní svaly. Zatím ne... Ještě jsme skákli do čajovny a v jedenáct (už doma) jsem něco zkoušel na jeden text Štěpána Rusína a hle! : napadla mě krásná hudba a tak jsem nemohl jít spát a komponoval jsem a komponova...kolem jedné jsem si us. ..... Teď je středa, kolem desáté a vstával jsem v osm. Běhat jsem nebyl, jdu do sprcháče...

Pondělí a úterý
09. 09. 2002
V pondělí jsem vstal v 7.20 a hned po běhání a snídani jsem psal noty až do 11, kdy přišel Mohsin. S ním jsme pracovali do 2 a šel jsem do města. Chtěl jsem si koupit jedny kalhoty, ale měli v mém čísle jen jedny a ty měly flek u poklopce. Vyřídil jsem tedy nějakou administrativu a od půl čtvrté do šesti schůzoval s Michalem a s Lubošem. Od šesti do desíti pak jsme se domlouvali na francouzských písničkách s Aničkou herečkou. Doprovodil jsem ji až k čajovně, kde jsem vyzvedl Jitý a teď jsme došli domů. Je jedenáct a ještě se jdu sprchovat a tak. Prostě: plný, ale příjemný den... akorát nemám na zítra na snídani rohlíky... Úterý: vstal jsem v 6:30 a přečísloval si v telefonu všech 188 čísel. V sedm jsem šel běhat. Vyběhl jsem troje schody (běžel jsem pro rohlíky) a to mě vyřídilo. Nakoupil jsem a hurá zpět. A do sprchy...jenže: nějak jsem špatně zatáhl závěs, takže jsem mírně vytopil kuchyň (koupelna je v podstatě v kuchyni). Byly již dvě velké potopy (2x jsem zapomněl dát hadici od pračky do umyvadla - tenkrát mi to zabralo 5 hodin vyklízení a vytírání), teď pouze 30 minut - z toho můžeme usoudit na velikost a sílu povodně... (trochu mi rozmočila krabice s cédéčky Bezmocné hrstky a do vody se uvolnil kartón...). Vzpoměl jsem si dnes na svá léta na privátě s Mohsinem. Je to tři roky a věci se od té doby hodně posunuly. V té době jsem neměl nic. Studoval jsem JAMU a chodil na brigády uklízet. I přes to jsme občas jedli celý týden bramboráky (stály 13 korun a byly hodně mastné, tak člověk neměl dlouho hlad). Třikrát nám odpojili telefon a dvakrát elektriku... Prali jsme ve vaně v mýdle a oblečení měli na ramínkách na stěně. Nevím jak u Mohsina, ale i když teď ještě nežiji podle svých představ, je to stonásobný posun. A jsem zvědav za další 3 roky, kam to dospěje. Jestli se vyplatí jít si za svým...

Neděle
08. 09. 2002
Dnes se mi zdálo o biomase, která reaguje na lidské vědomí (nebo podvědomí?): prostě když se s ní natřela třeba rozbitá váza a člověk si představil vázu celou, zacelila se, nebo když se řízl, natřel se a představil si, že není zraněný, tak se rána zacelila nebo když mu nefungoval počítač, natřel ho tím a představil si, že PC funguje nebo když byl nemocný, vypil to a představil si, že je zdravý. Dobrý, ne? Revoluce. Ale dobrý sen byl i ten s tou kartičkou, která byla minisuper počítačem, který měl napojení na databázi veškeré historie a taky se bylo možné prostřednictvím té kartičky spojit s kýmkoli, kdo ji měl taky. Osobní lékař mohl přes holografický model pacienta na dálku léčit (teď byla na netu nějaká firma, co začala komerčně prodávat přístroj - kouli, ve které se trojrozměrně zobrazuje cokoli (od lidské tváře a ogránů přes krajinu nebo vesmír). No, byl jsem ale na chatě a sekal jsem trávu, rovnal brambory, trhal rajčata a čerpal za studny vodu. Už jsem doma a jsem příjemně unaven. Takže brou.