ÚTERÝ
30. 07. 2002
Sraz s herci byl v sedm. Měli pro mě přijet, tak jsem se nachystal a sednul si do kuchyně s klávesama u nohou. V půl osmé mi to začalo být divné. Zavolal jsem a prý za půl hodiny... ale nakonec jsme dojeli včas a hráli (od 23:30). Byla krásná noc, jen na nás sedali chrousti, což nebylo moc příjemné. Do UH přijela Marcela z Bezmocné hrstky, tak jsem jí dal CD a povídali jsme si o životě. V 03:15 jsem byl doma jak na koni...Dnes jsem vstal v 10 a nic jsem nedělal. Necvičil, neběhal...dal jsem si pomíkový džus a teď poslouchám muziku a píšu. Ve dvě přijde Mohsin, tak se na něho musím trochu nachystat. Chtěli jsme jet do Telče a přespat pod širákem do zítřejšího koncertu, ale mají být bouřky a krupobití, tak se na to vykašleme. Jitý mi upekla králíka (dostala ho v práci) a tak to dnes vidím na pomalý, odpočinkový den.

PONDĚLÍ
29. 07. 2002
Dnes je pondělí a je tu opět zavedený režim. Ráno cvičení, běhání, džusování... Ale měl jsem chuť na úklid, tak jsem myl nádobí a sporák. Uspokojilo mě to. Pak jsem dělal nějaké písně a po jedenácté přišel Mohsin. Chvíli jsme debatovali: říkal, že v Bangladéši je strašně jídla. A dřív, že tam bylo ještě víc jídla (za dob mládí jeho tatínka). Mohsin jede do Německa a přemýšlel teď, co si vzít sebou k jídlu, aby moc neutratil. Prý, že si koupí rajče a okurky. Ale okurek prý moc ne, protože se po nich s.... Mně sice nepřipadalo, že by byly okurky projímavé, ale když mi Mohsin řekl, že jich normálně sní na posezení 2 kg, tak mi to bylo jasné. Jak víme, jeho bratr se kdysi málem přiotrávil banány (snědl jich najednou 17) a jeho tatínek rybami (snědl 32 "menších" indických pstruhů). Už se ničemu nedivím, jen tomu, že jsou Indové a Bnagladéšané tak hubení a zdraví. Když jsme s Mohsinem procvičili pár písní našeho nového repertoáru, šel jsem do města vrátit CD Titaniku a stavil jsem se u Fischera na domácích nudlích s kuřecím masem a špenátem (vy-ni-ka-jí-cí!). A za chvíli cestuji do Uherského Hradiště, protože jak všichni víme: je tam Komediograf. Howgh!

SOBOTA A NEDĚLE
28. 07. 2002
K sobotě: takže jsem odvezl Jitku, stavil se v Hypernově dát potvrdit záručák na ten hyperodšťavovač, podíval se, kolik stojí počítačové obrazovky LCD, protože ta moje se se mnou prý loučí, vybral jsem pro novomanžele Liškovi svůj obrázek-grafiku, 3x se oholil, 1x vysprchoval, navoněl, naložil v Babicích u Járy kombo (a slíbil jeho ženě Věrce, že se u nich s Jitý brzy stavíme), naložil violistku Martinu a jeli jsme do Olšan. Vše se posunulo, ale vše bylo skvělé. Lidi (cca100), kněz Karásek, malá Jenůfa - sestra Krystýny Bokové (dnes už Liškové nebo si nechala jméno???), herci, přátelé, Bolek Polívka, Lukáš Vaculík atd., všichni v pohodě a klídku. Protože tam bylo hodně herců a známých osobností, nikdo se navzájem neotravoval a nechtěl autogram - pohodička. Kolem půlnoci se tam ale objevil "magor" Jirous a dožadoval se něco přečíst a když dostal mikrofon, přečetl jakousi petici za propuštění pana Opočanského. Vyslechli jsme ho a šli si (možná trochu sobecky) po svém... Od rána jsem nejedl a bylo mi zvláštně dobře - říkal jsem si, že takový stav jsem dlouho nezažil a že to není špatné. Pak se ale nosily tácy jídla - pečené sele a valašské frgály, že jsem to nevydržel a docela se "naprásk". Musel jsem se projít a při procházce jsem zahlídl v písku čísi stopu. Byla velmi zřetelná a něčím mě fascinovala. Dan Giač pouštěl zajímavou hudbu a já byl postaven před rozhodnutí: buď tancovat nebo utéct. Ta hudba mnou projížděla skrz naskrz a nemohl jsem se bránit. Tak jsem tancoval a najednou jsme se všichni dívali, jak na horizontu vychází úplně rudý měsíc. Trochu mě zamrazilo, ale protože nebyl úplněk, nepůsobilo to tak drasticky, mysticky a osudově. Ale stejně - byl to zážitek. Neustále foukal vítr a to je něco mě blízkého - pokud je zároveň teplo. Cítil jsem se zase jednou uvolněně a v příjemné společnosti. Pak tam Dan pustil něco a šel jíst a to něco byla úplně podobná skladba těm ostatním, ale vůbec mě neinspirovala k tanci. Nemohl jsem přijít na to, co v tom vězí. Pak se to stalo ještě několikrát... Kolem druhé jsme odcházeli a vezl jsem do Brna Martinu a pak Luboše Baláka do Kuřimi. Slíbil jsem mu, že se někdy stavím. Splním to? Tolika lidem jsem už nasliboval návštěvy a pak to nějak nezvládl, i když: mám je rád a moc rád bych si s nimi sedl a povídal a poslouchal...ale ta moje zatracená profese...(dělat všechno??!!) Přijel jsem kolem třetí. Ráno jsem se vzbudil v půl jedenácté a rozhodl se, že se dnes nebudu učit anglinu ani cvičit. Po 4 dcl pomerančového džusu jsem odjel za Jitý a jejíma rodičma na chatu. Tam jsem ležel na dece a povídal si. Pak jsem šel pro vodu do studny, hodinu čistil tzv. rámky ke včelám a jeli jsme domů. Je asi půl deváté a chci vyházet minimálně půlku nepotřebných věcí z bytu (a vypral jsem, heč!).

SOBOTA
27. 07. 2002
Mám problém: nepamatuju si, co se událo den před. Žiju asi hodně přítomností...ne, tak jsem zpíval a nazpíval asi tři písně do počítače - jen takové demo. Ale není to nic moc. Jitý říká, že se zlepšuju. Já ale nezpíval 2 roky (teď mi volá maminka.......)...no tak jsem se tak učil anglinu (opět - to už ani nemusím psát, ale proti plánu mám zpoždění 2 lekce) a připravoval ještě takové materiály - foto + text v angličtině o sobě. Pak jsem šel do města a byl opět (jak jinak) ve stresu. A začalo mi být trochu divně - tedy opět to dýchání..., a tak jsem odešel z fronty na poště a šel na Petrov a díval se z výšky na Brno a na ptáky. Uvědomil jsem si, že mé sny a cíle se nedají zvládnout v jednom životě. A tak jsem hledal spojnici mezi tím vším, co chci. A našel jsem ji. Zatím si ji ale nechám pro sebe, protože je to věc velmi osobní. Důležité je, aby byla dostatečně silná, motivující a aby se postavila nad to vše, co je. Pokud se mi podaří ji přijmout za svou, můj život se zjednoduší.....K obědu jsem dělal těstoviny nasladko (opět), ale měl jsem ještě od Jitý hotového králíka, tak toho jsem snědl k obědovečeři ve 4 hodiny. Ještě před tím jsem dal Pavlovi do hospody naproti noty, které si tam snad vyzvedl a bicistovi Ctiborovi Bártkovi cédéčko KK Bandu, protože s námi bude hrát - suplovat 2 měsíce nepřítomnost Honzy. Po obědovečeři jsme s Jitý šli do města koupit pro Jitý voňavku a po cestě zpět jsme potkali Jirku Sedláčka, kamaráda ještě z mé práce v Hitboxu, se kterým jsem se neviděl snad 5 let (i když - jak se zjistilo - bydlí za rohem, kudy denně chodím). Povídali jsme si půl hodiny na jedné z nejrušnějších ulic Brna. Večer jsem ještě zpíval a pak mě začalo bolet v krku, tak jsem toho nechal. Šli jsme do čajovny (na matonku) a protože tam nebyl nikdo známý, podívali jsme se jen na nové knihy (já na Tibetské léčení - podle jejich medicíny patřím do kategorie Vítr a mám jíst teplou, vařenou stravu a obšas malé sladkosti - to mě potěšilo - a nesmím zmrzlinu a studené nápoje, cigarety a tvrdý alkohol) a šli jsme velmi pomalu domů (Jitý chtěla vyzkoušet praktiku z knihy Coelha, kdy se jde nějaká trasa 2x až 3x pomaleji než obvykle, aby člověk zakusil jiné pojetí času) a spánek pak doma přišel velmi rychle....Dnes je už ta sobota a neběhal jsem a necvičil atd. jen jsem odvezl Jitý k rodičům - jedou na chatu a já šel do Hypernovy a za pár chvil jedu na tu Pavlovu svatbu!!

PÁTEK
26. 07. 2002
Čtvrtek jsem psal ve středu večer, takže jsem včera vůbec nepsal! No, chtěl jsem ráno, ale nebylo co a pak už zase nebyl čas. Čili: čtvrtek: pracovní proces: budíček asi v 8, cvičení + anglina, běh + přemýšlení, sprch + přemýšlení, snídaně u stolu. Zprávy na netu, přezpívání jedné mé písně. Je to hit, ale trochu popík...Pak dopisy: do OSA, do Kroměříže na katastrální úřad, do Turecka kamarádovi Bugrovi. Chtěl by mi v Ankaře udělat koncert - uvidíme. Pak město a všechno vyřízeno, včetně půjčení Titaniku z knihovny (Pavel Liška ho chce hrát u obřadu). Zaplatil jsem nějaké složenky a byly 2 hodiny. Koupil jsem knihu Paula Coelha Poutník (Mágův deník) a u Fischera na matonce jsem ji rozečetl. Je velmi zajímavá- je to vůbec první Coelhova kniha. Za chvíli ovšem přišla úplně náhodou Hanka (manažerka Radima Zenkla) a tak jsme lehce poobědvali saláty (ještě s kamarádkou Ivou). Po cestě domů jsem koupil jedenáctou kořenku a dal do ní mletý indický kmín. Když Jitý přišla ze Španělštiny, šli jsme nakrmit sousedovic kocoura a zebřičky (sousedi jsou na dovolené). Kocour Timi vše snědl tak rychle, že se za chvíli poblinkal. Zatímco jsem se díval na "Páni kluci", Jitý vše uklidila. (Ve filmu Páni kluci je skvělá muzika: padam padá, padam padá..., ale nevím kdo ji napsal - nedokoukali jsme to). Večer jsem zjistil, že jeden z mých snů je mít kapelu a zpívat v ní. To mě moc nepotěšilo. Vím, že tenhle sen ve mně je - už dlouho. Už jsem takovou kapelu měl na konzervatoři. Jmenovala se Ambra a v roce 1989 jsme na soutěži Rockfest porazili tehdy ještě neznámou skupinu Kabát. A tam jsem zpíval...Zpíval jsem i na okresním kole Porty (z 8mi jsem byl osmý) a nahrál jsem a nazpíval do Aportu svou píseň Marcel, kteráž je prý hit. Tak proč zas nezpívat? Bojím se toho, protože mě všichni přesvědčují, abych své písně dal dobrým! zpěvákům...Tak co mám dělat? Musím to aspoň zkusit. Michael Vašíček z bývalé Redlovy kapely mi nabídl spolupráci, tak proč to nevyzkoušet?? I když neumím zpívat? Právě proto! Tak jo, tím jsem žil včera do jedenácti hodin a pouštěl jsem si dokola vše, co jsem kdy nazpíval. V jedenáct jsem se ještě na půl hodiny podíval na anglinu a šel jsem spát. Dnes, PÁTEK: probudil jsem se v 6. Nemohl jsem nervozitou spát, protože se mi ta možnost zpěvu usídlila v hlavě. Jo, jo, ale běhal jsem a cvičil a po sprše rozepisoval do not Titanic. Teď je po desáté a jdu na věc: zpívat!

ČTVRTEK
25. 07. 2002
Tak zase píši ve středu večer. Je kolem desáté a mám za sebou hezký den. Už nevím, co jsem dělal bezprostředně po běhání a sprchování (asi angličtinu), ale vím, že jsem odcházel kolem půl jedenácté a byl jsem pěkně na trní neboli ve stresu, protože jsem měl v jedenáct schůzku s Martinem (tvůrcem těchto stránek) a ještě před tím jsem chtěl: hodit do schránky pohled (od sousedů pro jejich dceru na táboře), dát do fotexu zakázku od Moniky z Boskovic, koupit ovoce, vyzvednout si své CD v TV a to vše s vědomím, že nikde nezaparkuju. Nakonec vše vyšlo naprosto skvěle a v 11:01 jsem ťukal na dveře Martinovy kanceláře. Probrali jsme anglickou verzi mých stránek a nový web KK Bandu, který se mi velmi líbil. Ve dvanáct už jsem byl v Tescu a v jednu doma. 5 minut po jedné přišel Mohsin a do čtyř jsme pracovali. Vybírali jsme věci na to jeho CD a celkem nám to šlo. Když Mohsin odešel, podívali jsme se s Jitý u sousedů na mou maličkost v pořadu Aport (opakovali jej kupodivu i odpoledne!) a poté jsem ji (Jitý) odvezl na španělštinu, protože pršelo jak z konve. Když jsem se vrátil, zkusil jsem udělat jednu píseň (kterou si teď Jity už hodinu zpívá - asi to bude hit) a za chvíli mi Michal přivezl nahrávku z koncertu s Radimem Zenklem. Seděli jsme skoro hodinu v autě a kuli pikle. Když jsem pak tu nahrávku poslechl, byl jsem docela ohromený sám sebou. Zjistil jsem, že jsem schopen skvěle zahrát! Jistě, chybičky se vloudí, ale celkový dojem: super! Stačí sebevědomí a kapka elánu..... Večer jsem vařil fazolové lusky (čerstě přivezené z chaty) na cibulce s kurkumou a indickým kmínem, a s rýží. Recept na požádání zašlu. Rád bych ovšem obdržel pár vět. K tomu je možné použít FORUM. Je tu nějaký odvážlivec? Navažme spojení!

STŘEDA
24. 07. 2002
Pletu si dny. Myslím, že je úterý a přitom je středa. Poslední dobou se mi zdá, že jen chodím spát. Den uteče rychle. Mám pocit, že si to ani nestačím užít. Takže ještě k pondělku, ne k úterku! : včerejšek jsem věnoval hodně angličtině, učil jsem se taky zpaměti svou skladbu Grigo! a objevoval jsem nové možnosti jednoho pc programu. Cvičil jsem také na kytaru. V pět jsme jeli do Boskovic vyzvednout fotky a dostali jsme u Krajíčků skvělou sekanou. Večer jsem si četl na netu zprávy a v půl jedenácté přišel Mohsin kvůli nějakým fakturám. Jitý mu vše poradila a na odchodnou v půl 12 nám Mohsin řekl, že nemá rád banány a mango (asi tak jako Čech nemá rád mrkev a celer???). Vybírali jsme s Jitý ještě penzionky v jižních Čechách, kam chceme jet na dovo, ale brzy jsme odpadli....Dnes jsem se probudil v 7 s tím, že musím poslat CD KK Bandu Juppovi do Folk&Country - tak to je ta má změna myšlení!!?? Cvičilo se mi dobře (při angličtině) a běhalo ještě líp. Běžím vždy určitou trasu a pak kousek jdu, načež opět běžím. Když zrovna neběžím, jdu kolem obchůdku s pěknýma košilema, tak se na ně vždycky dívám a přemýšlím, kterou si vybrat. Jsou to takové ty pěkné barvy: krémová bledě modrá, krémová bledě fialová, krémová bledě žlutá. Nádhera (zjistil jsem, že plno věcí posuzuji podle vzhledu a ne podle kvality či praktičnosti.... ale to je lidské!)...

ÚTERÝ
23. 07. 2002
Je sice pondělí 21:40, ale už píši úterek, aby byl na ráno připraven... Ale k pondělí: Mohsin přišel až v jednu, protože se šel vyfotit a byla tam fronta (tak jsem zatím vyžehlil 14 triček). Ptal se mě "Kolik stojí čtyrycet fotky?" Nevěděl jsem. Zkoušeli jsme přes dvě hodiny a zjistil jsem, že to bude s Mohsinem těžké. Má své pevné představy a nehodlá je měnit. Udělali jsme jednu píseň a oběma to stačilo. Šel jsem koupit tvaroh a udělal k obědu (ve 4) těstoviny na sladko. Jitka mi u toho předčítala rozhovor s brazilským spisovatelem, který se jmenuje Paulo Coelho. Je to náš oblíbenec a máme v podstatě všechny jeho knihy, které u nás vyšly. A Jitka je má i přečtené (mně chybí asi 2). Coelhovo poselství je: jít za svými sny. To je důležité poselství, protože mnoho lidí za svými sny nejde. Mně je přes třicet a krize třicátníků (a od té doby dalších -áctníků) bývá v tom, že se čím dál víc vzdalují od svých snů a vidí, jak jejich plány mizí v nedohlednu. Dnes jsem si uvědomil, že jak já, tak Mohsin jdeme navzdory překážkám za svými sny. Je to obtížné a složité, ale věříme tomu. Mohsin víc než já, ten nikdy neuvažoval nad tím, že s tím sekne. Člověka někdy přepadnou pochybnosti, ale to se musí přemoct. Možná nejsem úplně tam, kde chci být, ale občas se objeví zvláštní pocit, že jdu správně. Občas mnou probleskne jakási vlna souznění. No, to nic. Večer jsme byli s Jity na pizze a teď už mě čeká jen postel.....ale nečekala. Ještě jsem šrotil anglinu a četl Ludvíka Kunderu. Teď už je skutečně úterý, kolem desáté a naše andulka podivně píská. Jako když kňučí pes. Nevím, kde se to naučila. Nevypadá to, že by jí něco bylo. Zatím jsem toho moc neudělal, ale přišel jsem na jeden zlepšovák - při cvičení si pouštím angličtinu a zabiju tak dvě mouchy jednou ranou, což mám (vzhledem k objemu svých plánů, prací a povinností) velmi rád. Při běhání jsem přišel na to, že místo, abych denně přemýšlel o své hudbě a písničkách, přemýšlím o tom, jak se prodat a co je třeba vyplnit, poslat, zavolat, s kým se sejít atd. Čili naprosto odlišné věci, než o jakých bych přemýšlet chtěl. To mě zmátlo. Dřív jsem si to tak neuvědomil. Při snídani jsem si přečetl znova rozhovor s Coelhem, kde píše, jak chodí ráno na procházku do lesa a přemýšlí o svých knihách. Říkal jsem si, že je sice důležité přemýšlet, jak svou tvorbu prodat (aby člověk neživořil), ale odvádí to trochu pozornost od "správné" práce a "správného" přemýšlení. Zkusím to změnit! (Místo toho jsem teď hodinu vyřizoval maily, týkající se pozůstalosti v Kroměříži, ach jo!)

PONDĚLÍ
22. 07. 2002
Včera večer jsme si s Jity vyměňovali názory (to mi vždy asociuje větu z filmu Hvězdné války: "Vyměňovali jsme si názory pomocí světelných mečů...") a šli jsme spát o půlnoci. Zdálo se mi o jahodách. Ráno nic nového (běhání, cvičení, sprcha, snídaně...). Odepsal jsem asi na 10 mailů, učil se anglinu a poslouchal KK Band (poslech vlastních věcí je někdy užitečný). Poslouchal jsem ještě desku, kterou mi dal Paul v Belgii. Je to jeho skupina Fishman´s Friends, a chtěli by přijet a zahrát v Česku. Je to ale trochu amatéřina a alternativa. Nevím ještě. Nám se tam tak líbilo a dobře hrálo, že bychom tam zase chtěli jet. U Paula by se dalo spát. Když je sem pozveme, pozvou oni nás.... Maminka mě chtěla vidět v TV v Aportu - zítra, ale dávají ho až v půl dvanácté, kdy ona už spí. Smůla. Reprýza je pro změnu ve 3 ráno... Je 12 a za chvíli přijede Mohsin, tak se jdu ještě rychle najíst...

NEDĚLE
21. 07. 2002
Ještě k sobotě: oslava byla taková, že se tam sešel celý dědečkův rod (4 generace) a nikdo si s námi moc nepovídal. Pak se rozpovídala teta Jarka a hned byla konverzace. Zeptala se mě, co dělám a pak taky co jsem složil známého. Uvědomil jsem si, že nic a trochu mě to zamrzelo. Jeden ze strýců nám s Jitkou ani nepodal ruku, protože jsme pod jeho úroveň. Je bohatý podnikatel a chodí na hon. Nic jsme si z toho nedělali a v pět jeli domů. Pak jsme se sbalili a odjeli na chatu za Jitčinými rodiči. Cestou mě rozbolel zub, tak jsem byl nervní a pomohl mi až acylpirin, propolis a dva domácí řízky. V 9 jsem se díval na nějakej naprosto debilní film a když mě pak Jitý v 10 zkoušela z angliny, usnul jsem jak nemluvně.............. A dnes: došel jsem ráno pro vodu, kterou si odtamtud vozíme, pak jsem umyl auto, natrhal léčivou rostlinu - černuchu, posekal sekačkou trávu. Po obědě jsme se jeli vykoupat, pak jsem se díval na TV a usnul opět. Chvíli jsem utíral nádobí, stlal, uklízel, učil se anglinu a odpočíval. Teď jsme už doma. Připravil jsem výbornou večeři, a to italské těstoviny na indický způsob. Příprava (pro 2 osoby): vezmeme 6 velkých krásných rajčat domácích, právě utržených ze zahrádky a rozkrojíme je na půlky. Pak je nastrouháme na struhadle tak, aby nám v ruce vždy zůstala šlupka, kterou vyhodíme. Do nastrouhaných rajčat nastrouháme ještě jednu menší cibuli, přidáme lžičku medu, špetku soli, šťávu z půl citrónu a majoránku. Mezitím uvaříme jakékoli italské těstoviny - ne špagety, ale spíš nějaké jemnější a menší. Na rozpálenou pánev pak dáme olej a poté indický kmín. Až začne vonět přidáme cibuli na kostičky, kurkumu a sůl. Lehce osmahneme. Potom vše podáváme v hlubokých talířích nebo miskách. Navrch můžeme ještě nastrouhat eidam nebo lépe parmazán. Ok?